Česká republika a NATO

Česká republika a NATO

Pořad v souvislostech


Česká republika a NATO
Budeme vysílat

Komentář týdne
Komentář týdne
Komentář týdne
Vysílali jsme


Migrace

Migrace

Migrace
Audioarchiv

V březnu 1999 se Česká republika stala členským státem Severoatlantické aliance. Co nám příslušnost k této organizaci přinesla a jaké výzvy z toho pro naši zemi vyplývají, nad tím se ve svém komentáři zamýšlí sociolog a někdejší poslanec Ivan Gabal. Jeho úvahu vysíláme v sobotu 10. března 2018 od 7.30 a 18.20, opakujeme ji v neděli v 1.45 a v pondělí v 10.00 hodin.

O našem členství v NATO se dnes již skoro nemluví. Stalo se samozřejmostí. Naše příslušnost k obrannému společenství nejbohatších demokratických zemí ale až taková samozřejmost není. Jednak proto, že tomu tak nebylo vždycky. Za druhé proto, že při získání členství to samozřejmost opravdu nebyla. A konečně proto, že NATO nemusí být samozřejmostí ani do budoucna, včetně naší pozice.

Připomeňme si, že původně jsme stáli proti NATO, jako jeho nepřítel. Byli jsme mnoho desetiletí nedobrovolnými členy komunistického Varšavského paktu, který nás dokonce vojensky obsadil v roce 1968, a který jsme pomohli rozpustit až po pádu komunismu v roce 1990. Osobně si pamatuji plány 68. motostřeleckého pluku z Vimperka, kde jsem sloužil, který měl pár dnů po útoku obsadit svými tanky Mnichov a za další týden tuším Štrasburk. Byly to vážně míněné úkoly tehdejší československé armády. Dnes jste autem v Mnichově za 3 hodiny, po dálnici, bez pasu i bez tankových pásů.

Proč je ale důležité připomenout si minulost? Jednak proto, že do područí budoucí Varšavské smlouvy jsme vstoupili volbou komunistů v roce 1946 prakticky dobrovolně. A můžeme si také uvědomit jak daleko jsme došli v demokratickém světě od roku 1998, kdy jsme do NATO byli pozváni a stali se součástí světa, vůči kterému jsme byli původně nepřáteli, jeho vlastním rozhodnutím, hlasováním jeho národních parlamentů.

Náš vstup stál na důvěře našich bývalých nepřátel v naše budoucí demokratické a právní schopnosti, protože ve chvíli vstupu jsme zdaleka nebyli perfektní. V roce 1998 neměla perspektiva členství v NATO většinovou podporu ani u nás, nebyli jsme připraveni vojensky, jazykově, ani subjektivně a občansky. Pár dnů po vstupu v roce 1999 zahájila aliance leteckou operaci proti Srbsku a byť jen souhlasné zvednutí ruky našeho velvyslance při NATO nás stálo extrémní úsilí, pod kterým jsme se tehdy, mírně řečeno, vnitropoliticky rozložili. Jak vláda tehdejšího premiéra Zemana, tak celá česká společnost.

Členství v NATO je totiž nejen o získání bezpečnosti, ale také o převzetí spoluodpovědnosti za svět okolo nás a za bezpečnost spojenců. A dodejme, že po deseti letech, chce i tehdy agresivní, nacionalistické, miloševičovo Srbsko dosáhnout na členství v obou elitních klubech nejbohatších zemí, tedy v NATO a EU. Budeme tak mít příležitost přivítat rovněž někoho, s kým jsme bojovali.

NATO musíme vidět realisticky pokud jde o jeho zaměření a možnosti. Je to vojenská organizace pro obranu proti vojenským hrozbám. Navíc organizace, která se musí demokraticky dohodnout a shodnout na svém zaměření i aktivitě.

NATO nedokáže řešit humanitární migrační krizi ve Středomoří, důsledky ani příčiny rozpadu diktatur v arabském světě, ani průběh a důsledky dnešního sunitsko-shiitského sektářského válečného konfliktu. Proto si musíme kultivovat i své vlastní bezpečnostní a obranné schopnosti v Evropě, protože my máme ve svém sousedství tyto masivní bezpečnostní krize. EU tak postupně činí, zejména ve spolupráci a v synergii s NATO.

Ale musíme se jako Evropané snažit i vlastními silami, vlastní vůlí a za vlastní prostředky. To se velmi těsně týká i nás. Američané právem poukazují, že před naším vstupem do aliance platili jen polovinu nákladů NATO, dnes platí tři čtvrtiny. Američtí daňoví poplatníci přitom mají ponejvíce jen dva týdny dovolené, velmi krátkou mateřskou, nemají veřejné zdravotní ani sociální pojištění, zato vynakládají extrémní prostředky na naši obranu a bezpečnost. To není vůči nim fér, tím spíše, že většina Evropanů, neplní ani svůj základní závazek vydávat na obranu ročně 2% HDP, ČR nevyjímaje. Nabízíme spojencům podfinancovanou armádu, její nedostatečné bojové schopnosti a zastaralý v převaze sovětský zbrojní arzenál. Ale po téměř dvaceti letech bychom už měli dospět a převzít více odpovědnosti za sebe, neměli?

Určitá krize transatlantických vztahů je patrná i v politických vztazích mezi Evropou a Washingtonem a ještě zesílí brexitem. Přesto USA bez reptání dnes zpětně navyšují svou vojenskou přítomnost k zabezpečení baltského regionu a Polska nárůstem jednotek i nákladů na tyto síly o cca 300 procent.

Možná nejproblematičtějším bodem dnešní Aliance je Turecko, které aktivně opouští sekulární stát, ničí svou vlastní parlamentní demokracii, svobodu a otevřenost. Blokuje nebo ohrožuje spolupráci NATO/EU a vnáší do aliance značná rizika a nepředvídatelnost svou přímou účastí v syrském konfliktu, a proti-kurdskými operacemi a vojenskou spoluprací s Ruskem. Přesto bychom měli spíše Turecko nahlížet jako na zemi, která významným způsobem zadržuje expanzi syrského konfliktu do Evropy a udržovat Ankaru alespoň v elementárním politickém dialogu, aby nezapadla do syrsko-irácké válečné zóny.

A co si přát dál? V prvé řadě bychom si měli uvědomit, že NATO je – jako základní fundament naší obrany a bezpečnosti – zcela nezastupitelné a dává nám to, co jsme postrádali v letech 1938, 1948 a 1968, tedy uznání plného členství v západním demokratickém světě.

A my bychom se – po prakticky dvaceti letech - měli konečně začít chovat jako dospělý a sebevědomý člen obou klubů nejbohatších zemí, nelavírovat geopoliticky a neuhýbat před svými závazky. Být spojencům k užitku a ne na obtíž, ani politicky, ani finančně, ani vojensky. Vyplácelo se nám historicky, když jsme svou domácí politiku podřizovali zahraničním a geopolitickým potřebám aktivního členství v demokratickém světě, než když dnes exportujeme do těchto klubů své domácí postkomunistické problémy a egoismus. A mimochodem, to je to, co dnes spojuje země Visegradské čtyřky v očích Západu, export našich vnitřních problémů v právních i politických poměrech, a laxnosti v plnění spojeneckých závazků a solidarity v nouzi.

Po devatenácti letech od vstupu bychom si měli uvědomit příležitost k vykročení z provincionalismu a dát demokratickému světu něco navíc, za to, co jsme za uplynulé roky v bezpečnosti, v možnosti ovlivňovat oba luxusní spolky, i v kvalitě života a prosperitě, získali.

Ivan Gabal

Zprávy pro lidi dobré vůle

v 11, 13, 15 a 20 hodin.
V sobotu v 11 a 15 hodin, od 18 Zrcadlo týdne.

Pozvánky a informace z regionů ve všední den v 7.15, v sobotu od 9 hodin.

Regiony

Regiony