Červnový komentář Pavla Jajtnera: Proč se vlády zadlužují?

Proč se vlády zadlužují?

Komentář týdne, vysílání 18. června 2011

Turbulentní politická situace posledních dnů nabízí řadu témat, která jistě stojí za zamýšlení i komentování. Dokonce i čtvrteční stávka zapadá do tématu, které jsem si zvolil: „Proč se vlády bohatých a vyspělých zemí stále více zadlužují?“ Proč se stávkuje proti úsporným opatřením a reformám, které se snaží čelit nemravným snahám svalit dluhy současnosti na příští generace?  Vždyť   objektivně a poctivě je třeba přiznat, že se nám nikdy v historii po hmotné stránce nedařilo tak dobře. Není rozumné ani poctivé stávkovat proti tomu, co je nevyhnutelné a co nelze odstranit žádnými kompromisy, ale jen poctivým, byť nepopulárním jednáním. Není rozumné „stávkovat proti povodním“, jak jsem komentoval už kdysi.

Turbulentní politická situace posledních dnů nabízí řadu témat, která jistě stojí za zamýšlení i komentování. Dokonce i čtvrteční stávka zapadá do tématu, které jsem si zvolil: „Proč se vlády bohatých a vyspělých zemí stále více zadlužují?“ Proč se stávkuje proti úsporným opatřením a reformám, které se snaží čelit nemravným snahám svalit dluhy současnosti na příští generace?  Vždyť   objektivně a poctivě je třeba přiznat, že se nám nikdy v historii po hmotné stránce nedařilo tak dobře. Není rozumné ani poctivé stávkovat proti tomu, co je nevyhnutelné a co nelze odstranit žádnými kompromisy, ale jen poctivým, byť nepopulárním jednáním. Není rozumné „stávkovat proti povodním“, jak jsem komentoval už kdysi.

Nejzávažnějším důvodem zadlužování v časech neobyčejného blahobytu je - po mém soudu - demografická krize.  Jako národ vymíráme. Jednoduchým výpočtem lze zjistit, že národ, který má v průměru pouze  jedno dítě v rodině, za jednu generaci, tedy za 25 let, ztratí polovinu populace.  Za 100 let klesne počet příslušníků takového národa na jednu šestnáctinu.  Jestliže nás v roce 2011 je  ještě 10 milionů, a jestliže se naplní katastrofický scénář porodnosti jednoho dítěte připadajícího na jednu ženu v reprodukčním věku, bude v roce 2111 český národ v českých zemích čítat pouze nějakých  625 000 příslušníků.  To neznamená, že na tomto území nebude zhruba stejný nebo dokonce vyšší počet obyvatel. Ale v drtivé většině to původem nebudou Češi. Ani etnicky, ani kulturně. Český národ se stane na svém historickém území  menšinou podobně, jako se stal menšinou srbský národ v Kosovu.

Otázka vymírání celého národa nás může skličovat, ale protože se týká spíše vzdálenější budoucnosti, není prozatím politickým tématem dneška. Přesto demografická krize způsobuje už nyní vážné ekonomické problémy: je stále méně ekonomicky aktivních lidí, kteří udržují v chodu celý přebujelý sociální systém. Ekonomické potíže vyvolávají krizi politickou.

Druhým, neméně vážným problémem, je globalizace. Kde jsou ty časy, kdy se v této zemi vyráběly vodní turbíny, motocykly, traktory, tryskové tkalcovské stavy a boty pro celý svět? Dnes můžeme se smutkem v duši sledovat, jak zaniká jedno odvětví slavného českého průmyslu za druhým. Výroby se přesouvají do zemí s nižšími mzdovými náklady. Všichni chtějí vydělávat a málokoho zajímá, v jakých podmínkách a za jakou mzdu pracují novodobí otroci v komunistické Číně.

Třetí příčinou hrozivého zadlužování je populismus politiků a odborářských předáků. Politici si kupují voliče za nereálné sliby, které nejsou schopni financovat jinak, než na dluh. Odborářští vůdci, aby se zavděčili těm, z jejichž příspěvků si vyplácejí pohádkové platy, organizují stávky za účelem vynucení zcela nereálných požadavků. Nejen, že nemohou ničeho dosáhnout, ale pouze zvyšují zadlužení země a znemožňují tak i pouhé zmírnění situace. Z vlastní zkušenosti mohu svědčit a varovat: před deseti lety maročtí odboroví předáci organizovali stávky proti evropským majitelům výroben tak dlouho, až došlo k tomu, že se celá průmyslová odvětví přestěhovala z Maroka jinam, především do Asie. Ti, kdo měli práci, byť ne tak dobře placenou, jak si představovali, nemají teď práci ani mzdu žádnou.

Všechny uvedené příčiny zadlužování mají jedno společné: ukazují, že každá krize má kořeny mravní. Pokusy o řešení, kterých jsme svědky, jsou pokusy o odstranění příznaků krize, nikoli jejích příčin. Přes odpor, na který narážejí, těžko mohou přinést dlouhodobě udržitelné řešení. Nevidím totiž snahy vázat sociální systém na osvědčené ctnosti: podporu stabilní a početné rodiny, podporu výchovy dětí k pracovitosti a solidaritě, vázání sociálních dávek na veřejně prospěšnou práci…

Vlády přistupují k vymírání bohatých národů jako k něčemu nevyhnutelnému, zrovna tak, jak ustupují požadavkům na legalizaci drog, svazků homosexuálů, legalizaci hazardu, zájmům atomových, energetických a ropných  koncernů…

Je těžké ubránit se pesimismu, pramenícímu z názorů významných světových analytiků, že na návrat je již pozdě. Fakta jsou neúprosná: Je možné v zemích, kde se více než polovina dětí rodí mimo rodinu, kde se značná část dětí od nejútlejšího věku setkává s násilím a nevidí nikoho kolem sebe soustavně pracovat, usilovat o rozkvět rodiny a občanských ctností?  A je možné bez obnovy občanských a křesťanských ctností doufat v návrat pokojné a spravedlivé společnosti?

Chtěl bych věřit, že pozdě ještě není, ač pohled do historie nenabízí pro takový „povinný optimismus“ téměř žádnou oporu. Je tu však paradox křesťanství, který nás učí, že největší prohra je ve skutečnosti největší výhrou. Nebude prohrou, jestliže překonání současné krize bude předcházet krize ještě podstatně rozsáhlejší a hlubší.

Losí grunt, 16.06.2011

Pavel Jajtner