Čas dušičkový - komentář Pavla Jajtnera

Čas dušičkový

Komentář týdne pro Rádio Proglas, listopad 2013

Zažíváme letos neobyčejně laskavý a slunný měsíc listopad. Nahrazuje nám to, co nám letošní září zůstalo dlužno. Výjimečně neplatí slova lidové pranostiky, která  naši předkové - vědomi si krutosti nastávajícího zimního času - s opravdovou nevolí říkávali:  „A když přijde listopad, koho by čert nepopopad´! 

Zažíváme letos neobyčejně laskavý a slunný měsíc listopad. Nahrazuje nám to, co nám letošní září zůstalo dlužno. Výjimečně neplatí slova lidové pranostiky, která  naši předkové - vědomi si krutosti nastávajícího zimního času - s opravdovou nevolí říkávali:  „A když přijde listopad, koho by čert nepopopad´! 

Svatá církev římská, vědoma si toho, že zatímco Světlo je život, tma představuje smrt, prolamuje tíseň a nostalgii smutného měsíce listopadového hned v jeho prvním dnu slavností Všech svatých. Raduje se z vítězství nad smrtí všech těch zástupů svatých, které by nikdo nespočítal.

Je čas vzpomenout také všech věrných zemřelých. Pojďme na svaté pole těch, kteří nás předešli na věčnost. Třeba, ale ne náhodou do Velké Losenice. Co pomník, to příběh.  
Tam, mezi většinou zapomenutých a opuštěných hrobečků dětí je jeden méně zpustlý. Modle se, kladu naň květinu. Hle, jméno: Mařenka Půžová z Přibyslavi, narozena 1916 zemřela 1925.

A  vzpomínám: maminka mně, pacholátku šestiletému, se slzami v očích vypráví, jak je u lůžka devítileté sestřenky, jež umírá mučivou smrtí udušením. Záškrt je nemoc, kterou už dnes známe jen z literatury, ale která kosila děti po tisících. Smutno pomyslet. Čtu nápis: „Neumřelať, ale spí, přišlať ze smrti do života!“ Jak laskavá a útěšná jsou slova křesťanské naděje!

Ještě vloni byla na jiném pomníku Jaroslavova fotografie, kterou někdo serval. Proč? Jaroslav se učil se mnou elektrikářem a nešťastně jednoho červnového dne, Léta Páně 1962 jako šestnáctiletý utonul v Novém rybníce.

Kráčíme, holobrádci a výrostci, za vozem přikrytým chvojím a na něm bílá rakev a těžcí koně, zvyklí vytahovat klády, táhnou svůj náklad lesní cestou z Račína do Velké Losenice. U chrámu svatého Jakuba vůz zastaví a kutálka hraje  „Ó, Matko Páně, Matko rajských krás...“ A rodiče pláčou, i mnozí z nás. Někdo vstoupí do kostela a někdo už ne. Někdo tam sundá pokrývku hlavy a někdo už ne. A naši páni učitelé ani mistři nevstoupí, protože oko strany a vlády je bdělé a oni musí živit své rodiny.

Nad hrobem rodičů setrvám v modlitbě nejdéle. Maminka nás na tomto světě  opustila právě před 28 lety. Podivná je letos ta shoda čísel neboť její cesta křížová na invalidním vozíku trvala také  let osmadvacet. Tatínek tu s námi byl ještě dalších 14 let Tolik toužil dožít se roku 2000, ale Pán žně ho povolal o měsíc dřív.

Co jméno, to příběh a těch příběhů je tolik, že by vydaly na román.

Obraťmě naši mysl k dnešku: Nadchází totiž listopad sedmnáctý Léta Spásy dvoutisícího třináctého.
Geniální Moravan a nejlepší pedagog všech dob, Jan Amos Komenský, rozlišoval čtvero vzdělávacích období. Od dětství až po dospělost. Objevil ideální způsobilost k  systematickému učení u  „pacholátka šestiletého“, které si v následujících čtyřech letech osvojí základy čtení, psaní a počítání. Dosáhne-li jinoch let dvanácti, je na čase vzdělávat ho v biblické nauce,  jazycích, gramatice, geometrii a aritmetice. Třetí období skončí v osmnácti letech, kdy znalosti fyziky, filosofie a rétoriky otevřou studentu bránu univerzity. Akademická studia pak tvoří čtvrté a poslední čtyřletí úplného vzdělání. Tehdy je mladému muži let „čtyřmecítma“ tedy čtyřiadvacet. A teprve takto mlád a vyzbrojen vstupuje do opravdového životního zápasu.

Neplačme tedy nad dosavadními hubenými výsledky naší politické svobody ! Je jí právě zítra, dne sedmnáctého, měsíce listopadového  a léta Páně dvoutisícího třináctého let čtyřmecítma. Teprve od zítřka nastává čas její zralé dospělosti.

Za let čtyřmecítma vyrostla nová generace, ne už jako brambor ve sklepě, který, nemaje světlo, vyhání jen bílé jedovaté klíče, ale jako slunečnice v širém poli, která nastavuje svoji tvář  Světlu, jež je Život. Dá Pán, že zelené ratolesti, které zdají se už rašit, vykvetou a vydají plody.

Kéž už nikdy tito naší svéprávní a zrali mladí, ženy i muži, ač sotva budou většinou, nejsou ovcemi vedenými na porážku, ale Božími dětmi. Kéž vybaveni rozumem a svobodnou vůlí mají odvahu pozvednout znovu - z bahna a zapomnění - poctivý prapor pravdy, spravedlnosti, lásky a odpovědné svobody !!!
 
DG, Pavel Jajtner, XIII. XI. MMXIII AD