100 let republiky

Komentář Jana Sokola: 100 let republiky

Pořad v souvislostech


100 let republiky
Budeme vysílat

Vstupujeme do 30. roku svobody
Vstupujeme do 30. roku svobody
Vstupujeme do 30. roku svobody
Vysílali jsme


Vstupujeme do 30. roku svobody

Svoboda

Svoboda
Audioarchiv

Komentář týdne filosofa Jana Sokola je součástí našeho projektu 100 let naší republiky - 100 let vašich vzpomínek. Ve vysílání Proglasu jej naladíte v sobotu 3. listopadu 2018 v 7.30 a 18.20. Opakujeme v neděli ráno v 1.45 a také v pondělí 5. listopadu v 10.00 hodin.

Je to sice už pětadvacet let, co Československo zaniklo a mnozí se z toho tenkrát radovali. A přece dnes slavíme sto let republiky, která už dávno není. Možná si ji připomínáme proto, že ji dneska potřebujeme víc, než tenkrát. Možná se k ní upínáme proto, že ta naivní představa, jak se naše země sama od sebe postaví na nohy, za tu dobu přece jenom vybledla.

Na první republiku je dnes kdekdo dokonce hrdý. Možná právě proto, že žádný světlejší bod v té bližší minulosti nevidí. Jenže naší současnosti a budoucnosti, které jediné můžeme nějak ovlivnit, tyhle postoje moc nesvědčí. Být hrdý na první republiku může totiž znamenat třeba takové depresivní srovnání, že všechno v současné republice je špatně. A nebo ještě horší - namyšlenost na něco, o co už se nikdo z nás živých ani nemohl zasloužit.

Pokusím se ukázat, jak se jedni i druzí mýlí. První republika nebyl ráj na zemi a ani náš současný stát není tak špatný, jak se nám snaží namluvit agitace některých stran.  O stinných stránkách předválečné republiky, skutečných i vymyšlených, jsme se my starší učili v komunistické škole tolik, že se trochu stydím o nich hovořit. Ale jen se podívejte na nějakou pouliční scénu z předválečného filmu a překvapí vás, jak byli skoro všichni tenkrát hubení. Ano, lidé skutečně žili daleko skromněji, v bytě neměli tekoucí vodu a s penzí mohli počítat jen někteří. S nezaměstnaností v letech krize si stát nevěděl rady a studium si mnoho nadaných dětí nemohlo dovolit. K tomu stačí přidat obecný technický pokrok, dnešní medicínu a dálnice, koupelny, pračky nebo internet a každého, myslím, přejde chuť vracet se o sto let zpátky.

Česká společnost však tenkrát do republiky vložila tři úžasné poklady, které i tu nouzi a chudobu pomohly překonat. Předně si už dříve prošla drsnou modernizací a zvykla si pracovat a šetřit, jak se říká, zbytečně nefňukat ani nehubovat. Za druhé si nesmírně vážila svobody, zejména té národní svobody a podle Masarykovy dobré rady si vážila také škol a vzdělání. A konečně v ní žily desetitisíce legionářů, kteří za samostatnou republiku nasazovali a pokládali životy. A s tímto vkladem republika nejenom přežila všelijaké skandály, ale znovu ožila i po nacistické okupaci. Jenže dlouhá léta obou diktatur, vlny vraždění a emigrace těch nejschopnějších lidí přece jen tuhle společnost vnitřně oslabily. Přes všechno hrdinství jednotlivců jsme si pomalu zvykli nikomu nevěřit a počítat jenom to, co je doma.

Když roku 1989 najednou vypukla svoboda, byla sice mezinárodní situace pro nás mnohem příznivější, jenže česká společnost byla také daleko slabší. Když první nadšení opadlo a přišly starosti, nechala se hned přesvědčit, že lidské ohledy a zábrany jsou jenom pověry. Pod vedením svých politiků se postupně přestávala stydět za sobectví a podrazy, za podvody a lži a nadšeně tleskala prorokům postfaktické doby, kde se sice všechno může, ale na nic se nedá spoléhat. Ta současná kocovina by mohla být docela dobré znamení, že jsme se lekli sami sebe. Jenže nápravu možná hledáme na nepravém místě. Jako kdybychom při každých volbách čekali, že teď už musí přijít kouzelník, který to všechno za nás napraví. Mazaní politikové toho využívají a slibují veliké změny, jenže opatrně neříkají, jaké. A pokud jim nějaký novinář šlape na paty, snaží se nás poštvat proti němu.

 Vzpomínka na Masaryka a jeho republiku může povzbudit ty, kdo se nechtějí vzdát, ale nemůže nahradit jejich, čili naši, činnost. Pro tu dnes máme vlastně dobré podmínky. Máme svobodu a proti vnějším tlakům, zejména z východu, jsme dobře zajištěni účastí v Evropské unii a v NATO. Cynické lhaní a exhibicionismus některých politiků už nevyvolávají nadšení, nýbrž spíš ošklivost. Postavit se důsledně proti tomu nevyžaduje tak velké hrdinství. Stačí si připomenout, na čem stály a stojí dobré společnosti. Na poctivosti, pravdivosti, na respektu k právu, na odhodlání bránit svobodu slova, to znamená hlavně médii a nepodléhat propagandě, která šíří nenávist a závist. Křesťana může jenom těšit, že to vlastně znamená určitý návrat k Desateru a konec konců i k Ježíšovu odkazu lásky k Bohu a k bližním. Ale pozor - zatím je to jenom naděje.

Jan Sokol pro Radio Proglas

NyníHudební siesta
Skladba: Symfonie C-dur op. 10 č. 4 (1773) G. 523 - Grave; Autor: Boccherini Luigi; Dirigent: Goritzki Johannes; Soubor: Německá komorní akademie Neuss
12:45Střípek poezie
12:50Hudební siesta -...
13:30Písničky k odpočinku
13:45Dnešek v kalendáři
14:00Sváteční pohádka
14:38Písničky

Zprávy pro lidi dobré vůle

v 11, 13, 15 a 20 hodin.
V sobotu v 11 a 15 hodin, od 18 Zrcadlo týdne.

Pozvánky a informace z regionů ve všední den v 7.15, v sobotu od 9 hodin.

Regiony

Regiony