Umřít mezi svými

Když Renatě Sedláčkové řekl tatínek, který byl léčen v nemocnici na leukémii, že by chtěl zemřít doma, neváhala ani chvíli. Společně s ostatními členy rodiny se o umírajícího tatínka postarala do poslední chvíle. Zemřel ve spánku za čtyři dny od převozu z nemocnice. Na společné chvíle před jeho odchodem vzpomíná s vděčností, svého rozhodnutí nelituje: „Mohla jsem být s tatínkem, věděla jsem, že umřel v klidu, ve spánku a v pokoji, že se se všemi rozloučil. Držela jsem ho za ruku, což jsem si představovala od chvíle, kdy jsem věděla, že umře. Tatínek byl se vším smířený a řekli jsme mu vše, co jsme chtěli,“ popisuje své zkušenosti a dodává: „Spousta lidí ale říkalo, že by si na to netrouflo. Možná se bojí toho umírání, že neví, jak by reagovali, kdyby ten blízký umřel.“

Až osmdesát procent lidí si přeje zemřít v domácím prostředí. Přesto většina lidí umírá v nemocnici nebo v hospici. Rozšířit u nás domácí hospicovou a paliativní péči a napomoci všem, kteří se rozhodnou postarat se o blízkého člověka v jeho posledních chvílích doma, se snaží Charita a hospicové zařízení. Paní Sedláčková tak při péči o tatínka nemuseli mít žádné obavy: „K nám domů přijela sestřička a paní doktorka z hospice. Daly nám veškeré informace a instrukce, které jsme potřebovali. Věděli jsme, že můžeme kdykoliv zavolat.“

Kromě odhodlání rodina nepotřebuje při péči o umírajícího blízkého žádné speciální vzdělání, říká profesor Jiří Vorlíček, předseda České onkologické společnosti: „Rodina nemusí být školena. Základním věcem se vyučí velice rychle. Do rodin také dochází zdravotníci, kteří mohou rodině s čímkoliv pomoci,“ vysvětluje a dodává: „Tyto služby nemocnicím pomáhají. V nemocnicích, kde se starají o akutní pacienty, není čas na to, aby se starali o pacienty pouze s obtížemi a věnovali jim dostatečnou pozornost, kterou si umírající zaslouží. Pro nemocnice je domácí paliativní péče veliká pomoc.“  

V České republice nebyla doposud domácí paliativní péče systémově podporována. V rámci Charity však nyní běží pilotní ověřování Všeobecnou zdravotní pojišťovnou. Od roku 2018 by tato péče měla být hrazena ze zdravotního pojištění. Ředitel brněnské diecézní Charity Oldřich Haičman k tomu Proglasu řekl: „Často člověk umírá v lůžkových zařízeních, třeba bez rodiny, bez sociálního prostředí, které zná, a často bývá osamocen. Myslím, že je to přání každého člověka, umřít v domácím prostředí mezi svými. My tomu říkáme zajištění kvality života až do jeho smrti – po stránce duševní, duchovní i sociální.“