Na Pochodu hrdosti mi vadí, že se používá jako bič na konzervativce

Úvodem musím konstatovat následující: Sám jako příslušník jiné menšiny (totiž náboženské) s poměrně častou zkušeností posměchu, pohrdání či předsudků ze strany majority velmi dobře rozumím potřebě sejít se, uspořádat festival a v jeho rámci také akci na veřejném prostranství i s jakousi prezentací hrdosti na svou příslušnost k menšině. Ačkoli se úplně nedomnívám, že předvádění sexuální jinakosti zcela patří do veřejného prostoru - když už se jindy tolik řeší, zda by kupříkladu vánoční strom na náměstí nemohl pohoršit jinou skupinu obyvatelstva - duhové procesí mi do života nezasahuje a s jeho existencí dokážu žít.

Druhou věcí ovšem je, že tato akce slouží k lobbování požadavků, s nimiž mám mírně řečeno problém. I to je samozřejmě v pořádku, žijeme v pluralitní společnosti a já rozhodně nejsem tím, kdo by chtěl regulovat jednotlivé zájmové skupiny. Bohužel namísto seriózně vedené debaty se rovnou stanovují "práva", které je společnost povinna dotyčným lobbyistům přiznat; kdo by se snad stavěl proti a nejapně nadřazoval například práva dítěte nad zmíněný nárok adopce, dostane nálepku homofoba (ať už tento novotvar znamená cokoli) a tím je z debaty odmáznut.

Vytváří se tak atmosféra jistého povinného jásání a posunutého vnímání tolerance, která rozhodně nespočívá v automatickém sdílení názorů a požadavků (právě tuto linii "jestli taky nejsi pro, nejsi k nim tolerantní" jsem zaznamenal v diskusích s liberálněji naladěnými debatujícími). Stopy takového uvažování lze nalézt například v posledním redakčním komentáři Respektu, který s pozoruhodnou lehkostí do jednoho pytle "předsudků a netolerance" hází všechny, kdo mají k Pochodu hrdosti výhrady, a pro jistotu k nim přidává i ústavní většinu slovenských poslanců či dvě třetiny hlasujících chorvatských voličů v referendu, po němž ústava země obsahuje definici manželství jako svazku muže a ženy (možná jsem opravdu nedovtipný, ale co je na tom špatného?). Nezaznamenal jsem, že by stejný časopis se stejnou vášnivostí odsoudil bití francouzských účastníků protestů proti vpravdě orwellovské likvidaci pojmů otec a matka, či pokutování za nošení triček se znázorněním manželů a jejich dětí.

A to je přesně ono. Podle Respektu si máme v sobotu zamávat duhovou vlaječkou na znamení hrdosti na toleranci v naší zemi, která je dle zmíněného komentáře dál než ostatní státy v regionu, protože se zavčasu zbavila nánosů náboženského dědictví. Osobně to udělám, až uvidím, že nepůjde o toleranci jednostrannou, vynucovanou a spojovanou se souhlasem se spornými nebo i nepřijatelnými požadavky, až pomine zvláštní zvyklost nepopřát oponentovi stejný respekt, jakého se sami dožadují, a ustane vypalování cejchu netolerance, předsudků a homofobie těm, kdo liberální loď pozorují z konzervativního břehu. Jako příslušník jiné, totiž náboženské menšiny, jsem si dobře vědom toho, že se zkušeností projevovaného pohrdání či verbálních nebo dokonce fyzických útoků se obtížně rozlišuje míra dobré vůle u oponenta, tutéž dobrou vůli bych ale rád viděl i na druhé straně.

Filip Breindl