Lednová glosa arcibiskupa Jana Graubnera

23. ledna 2016 Události, Komentář týdne Autor: Filip Breindl

Vždy o čtvrtém víkendu v měsíci přinášíme na Proglasu aktuální glosu olomouckého arcibiskupa Jana Graubnera. Tu aktuální vysíláme v sobotu 23. ledna 2016 v 7.30 a 18.20, opakujeme v neděli v 1.45 a v pondělí v 10 hodin.

Utekla už řada dní, ale stále se mi vrací spojení Vánoc a pohádek, o nichž se tolik mluvilo. Jednou dokonce v televizi zaznělo: K Vánocům patří stromeček, kapr a pohádky. O narození Krista nic. Jindy mluvili o kultických pohádkách, mezi něž prý v Německu patří Tři oříšky pro Popelku. Vánoce jsou prý nejlepší příležitostí k premiérám nových pohádek, které jsou prý vůbec nejsledovanější programy nejen pro děti, ale i pro dospělé.
Pravda je, že máme mnoho zfilmovaných pohádek ve vysoké kvalitě, že v době komunismu hrávali v pohádkách nejlepší herci, protože se tak mohli vyhnout politicky angažované tvorbě. I pro diváky to většinou byly chvíle skutečného odpočinku nejen od práce, ale i od ideologických masáží. Byly to chvíle úniku ze socialistického realismu do vysněného světa, kde ještě vítězí dobro, všechno je možné, kouzla mají svou krásu, prostředí svou ušlechtilost, kde vesnický chasník přemáhá siláky, a kde se může humorně snižovat autorita mocných, považovaných často hloupé, kde se objevují moudrá poučení. Pro dospělé i tížené stářím to byly příležitosti k romantickému návratu do krásného dětství.
Zajímavé je, že národ, který vyniká zálibou v pohádkách, vyniká i v tabulce náboženskosti jako nejvíce ateistický. Možná se na tom podepsala komunistická škola, která celým generacím zesměšňovala náboženství, které je prý vhodné jen pro malé děti či nevzdělané staré lidi. Věřit se mělo jen zbožňovaným komunistickým vůdcům vedoucím národ k pohádkové budoucnosti, která se však nekonala.  Soudružský ikonostas se ke státním svátkům časem stavět přestal, a pokud hrdinové zemřeli, nebyli vepsáni do seznamu svatých, ale odsouzeni k svržení do propasti zapomnění, protože nové vládní garnitury přičetly všechny chyby a problémy svým předchůdcům. Pak i vyznavači komunistického náboženství a vědeckého ateismu ztratili ideály a přestali věřit. Zůstal jen svět pohádek, kde to sice není pravda, ale je to aspoň hezké.
I v jiných zemích se prožívá jakási deziluze z nesplněných příslibů osvícenství a moderny, které sekularizovaly křesťanské hodnoty. Místo božských ctností víry, naděje a lásky nabízely víru ve vědu a pokrok, laciný optimismus, humanismus a bratrství; místo eschatologie socialistický ráj na zemi. Moderna zahynula díky dějinné zkušenosti komunismu, nacismu a fašismu, které nebyly nebem. Věda neodpověděla na otázku smyslu života, pokrok přinesl komplikace a ohrožení. Vystřízlivění z kolektivně sdílených očekávání a nadějí ve společenském životě přispěly k rozšíření skeptických nálad, k oživení relativistických názorů.
Racionalismus moderní doby měl zúžené vidění, zbožňoval vědu a pohrdal vším, co nebylo vědecké, takže neměl místo pro víru. Zvykl si na vědeckotechnické metody, a co nemohl změřit, zvážit, vypočítat, tím pohrdal. Pro náboženství nezůstal prostor.
Postmoderna má znovu prostor pro duchovní rozměr, ale je ochotná přijímat snadněji věci exotické, tajemné, neuvěřitelné, iracionální, než pravdy víry zavazující k jednání. Náboženství jí nevadí, ale bez rozpaků postaví vedle sebe vážné náboženské hodnoty a třeba astrologii, numerologii a čarodějnictví, nebo staré pohanské pověry. S vážností přijímá tvorbu pod vlivem drog s neskutečným viděním jako originální umění. V náboženské oblasti jsou některé skupiny věřících disponovány snadněji přijímat soukromá zjevení, než Bibli či nauku církve. Stavějí na laciných zbožných pocitech a prožitcích, snadno přijímají vůdce, kteří je zbaví tíhy rozhodování, za což platí ztrátou vnitřní svobody.
V takové situaci je hezky podaná pohádka přijatelná nejen k pobavení a odpočinku, ale snad i jako náhražka náboženství.
Vidím v tom výzvu pro církev, aby nejen učila a dávala rozumové argumenty nebo ukazovala na dobré příklady svatých, jak se to dělalo dříve, ale aby přímo vtáhla do reálné náboženské zkušenosti, vytvořila prostor, v němž dochází k setkání s živým Bohem, který se zjevuje. Kdo zažije takovou zkušenost, je přitahován jako touhou vstoupit do pohádky. Ovšem brzy pozná, že tato realita není virtuální a nekončí vypnutím knoflíku. Navíc se ukáže, že člověk v ní nemůže být nezúčastněným pozorovatelem či tajným pasažérem, že se musí aktivně zapojit do hry, která je sice namáhavá, ale dobrodružná a stojí za to, protože předčí všechny pohádky. A k tomu je skutečně reálná. 
Kde najít klíč od brány k této realitě krásnější než pohádka? Historický Ježíš slíbil, že tam, kde jsou v jeho jménu shromážděni dva nebo tři, tam je on sám uprostřed nich (srov. Mt 18,20). Být v Ježíšově jménu ovšem předpokládá, že člověk není ve jménu svém, že zapře sám sebe, vyjde ze sebe, nesleduje svoje zájmy, ale podobně jako ostatní ve společenství hledá postoj lásky, která je začátkem cesty k poznání Krista a sjednocení se s ním. Láska jednoho naslouchá druhému, dívá se jeho očima, umírá sobě a žije pro druhého, sebe umenšuje, aby v sobě udělala místo pro druhého, kterého přijímá takového, jaký je. Nejde o nějakou metodiku, ale o živou víru, která nechá působit Boha, která roste věřením, každou zkušeností víry. Jde o pozvání do reality krásnější než oblíbené pohádky. Stačí pozvání přijmout.

arcibiskup Jan Graubner

pro Radio Proglas, leden 2016
 
 
 

Darujte Proglas!

 

Regiony

Regiony