Glosa Jana Graubnera: Velkopáteční volno a křesťanská kultura
O velikonočním víkendu přinášíme na Proglasu rozhlasovou glosu olomouckého arcibiskupa Jana Graubnera. Uslyšíte ji na Bílou sobotu o půl osmé ráno a mimořádně odpoledne od 14 hodin, opakujeme v obvyklých časech: v noci na neděli v 1.45 a na velikonoční pondělí v 10 hodin.
Letos jsme poprvé slavili Velký pátek jako státní svátek. Je zajímavé, že takový krok udělá stát, který nechce být spojován s žádným náboženstvím, že parlament, který se nejeví jako zastánce křesťanských hodnot, zavede výslovně náboženský svátek jako svátek státní. Odpověď můžeme hledat snad v dlouholetém volání po tomto svátku, možná i v jakési atmosféře strachu o ohroženou křesťanskou kulturu v Evropě nebo jen v přání naklonit si občany dalším dnem volna, ale pro mne není tak důležité, co všechno mohlo ovlivnit zavedení svátku, nýbrž k čemu nás zavazuje.
V přehledu tisku jsem viděl záplavu článků o velikonočních akcích v jednotlivých krajích. Převládají velikonoční trhy a folklórní tradice, výstavy a koncerty, otevřená muzea. To všechno je hezké, ale pokud zůstaneme jen u toho, bude pro většinu lidí státní svátek prázdným, jen volným dnem. Bude jen jakýmsi přídavkem ke dnům, které jsou v každém týdnu už dva. Tedy nic mimořádného.
Máme-li potřebu chránit křesťanskou kulturu, která je v Evropě opravdu oslabená, pak je třeba si uvědomit, že kultura vzniká z náboženského života – jak ukazuje i původ tohoto slova, které pochází od slova kult, tedy náboženský projev. Jinou kulturu vytváří náboženský život křesťanský, jinou muslimský nebo budhistický. Upadá-li náboženský život, upadá i kultura. Společnost bez náboženství kulturu nevytváří. V praxi se však nenáboženská společnost dlouhodobě nevyskytuje. Ona si totiž buď vytvoří nějaké své náboženství, nebo zanikne. Ale nově vytvořené náboženství nemívá dlouhé trvání. Čím je materialističtější, tím kratší má život. Památky na vymřelé kultury pak uchováváme v muzeích, studujeme je, někdy připomínáme, ale už nevytváříme.
Hovoříme-li o kultuře, nemyslíme jen na věci výtvarné, literární či hudební, ale i na mezilidské vztahy, stupnici hodnot, kulturu prostředí, bydlení či práce. Co přinesla křesťanská kultura, vidíme snadno při srovnání s kulturou zemí, které křesťanství výrazně neovlivnilo. Jen namátkou připomeňme řeholní Řád benediktinů, kteří prostřednictvím sítě klášterů (ve vrcholném období jich měli 37 tisíc), šířili zvláště svým příkladem životní zásadu: „Modli se a pracuj“. Působili hlavně v Evropě. Divíme se, že Afrika či arabský svět má jiný postoj k práci?
Kde se vzal evropský sociální systém? Vyrostl z uvádění evangelia do praktického života. Pán Ježíš totiž neuznává lásku k Bohu, která se neprojevuje i láskou k bližnímu. Co jste udělali pro jednoho z nejposlednějších, udělali jste mně. Co jste pro ně neudělali, neudělali jste ani pro mne. Tam začala péče o chudé a postižené. Především řeholní společnosti pak vytvořily síť chudobinců, sirotčinců a špitálů, z nich vyrostly současné léčebné a sociální ústavy, které se rozšířily i do nekřesťanských zemí. Připomeňme jen Matku Terezu s její sociální revolucí v hinduistické Indii. A vidíme-li tamní kasty, uvědomujeme si, že představa lidské důstojnosti a lidských práv vyrostla taky z křesťanského pohledu na člověka stvořeného k obrazu Božímu a draze vykoupeného krví Božího Syna.
Velký pátek ukazuje na největší událost lidských dějin. Jeho poselství, když se opravdu přijme do života, zásadním způsobem ovlivňuje křesťanskou kulturu. Ukazuje, že Bůh je dobrý a má o nás zájem. Ba víc, je tu pro nás, záleží mu na našem štěstí. Chce nás osvobodit od pout a důsledků zla. Bere na sebe naše hříchy. Ukazuje nám lásku až do krajnosti, když on umírá za nás, abychom my měli život. Nabízí svobodu a přináší pokoj. Dává smysl utrpení, které se láskou proměňuje v kladnou hodnotu.
Nový státní svátek vidím jako příležitost pro uzdravování naší kultury, která trpí osamoceností. Rádi oslavujeme svobodu a samostatnost, ale máme kolem sebe tolik osamělých a trpících samotou, jako nikdy před tím. Právě do této samoty zní velkopáteční poselství: nikdo nemusí být sám, protože Bůh je tu pro nás, stačí ho přijmout.
Jsme svobodní občané, ale lidí spoutaných nejrůznějšími závislostmi je víc, než kdykoliv před tím. Kristovo vykoupení osvobozuje i od závislosti. Stačí ho přijmout.
Evropa vymírá pro nedostatek lásky ochotné dávat život a žít pro druhé i za cenu vlastní oběti. Mladá generace trpí nedostatkem věrné lásky rodičů, která moudře vychovává především vlastním příkladem a vytváří stabilitu domova. Jak účinnou školou by pro všechny mohlo být zahledění se na Kristův kříž, který je školou lásky obětující se pro druhé a milující až do posledního dechu!
Politici nám dali velký úkol. Nyní je především ne jen na představitelích církve, ale na všech věřících křesťanech, aby se každý ve svém prostředí podílel na vytváření kultury vyrůstající z poselství Velkého pátku.
Konkrétní zkušenost minulých dní povzbudila mou naději. Navštívil jsem dvě střední školy. V jedné z nich to byla beseda o víře a náboženství na pozvání jednoho ze studentů. Živý zájem většiny a moudře kladené otázky byly dobrým znamením. Těším se, že budou následovat další.
arcibiskup Jan Graubner
