Glosa arcibiskupa Jana Graubnera - O odvaze k dobru

Z minulých dnů mi zvlášť utkvělo několik akcí. V Dolanech u Olomouce jsem žehnal kapli v domě Charity pro Společenství svatého Josefa, které tvoří osm mužů a věnuje se jim jeden bratr kapucín. Z této akce jsem si odnesl upřímnou radost. Zvláště mě potěšilo, že lidé, kteří si prošli v životě těžkou zkouškou a skončili na ulici, nezůstali na dně, ale díky Charitě našli svou lidskou důstojnost, společenství, které zbavuje samoty, a prostor k osobnímu rozvoji, včetně duchovního. Nejde o azylový dům nebo ubytovnu, ale o trvalé a bezpečné zázemí v rodinném duchu, komunitu zaměřenou na věřící muže. Pochutnal jsem si s nimi na polévce, kterou osobně uvařili pro řadu hostů, včetně místního starosty. Jsou totiž zvyklí si vařit sami. Jsem vděčný bratru kapucínu Maxmilianovi, že žije s nimi.

Na cestě domů jsem přemýšlel o lidech, kteří bohatnou na zubožení druhých, protože je vtáhnou do závislostí a probouzejí v lidech nízké vášně, takže je nakonec připraví nejen o majetek a střechu nad hlavou, ale i o lidskou důstojnost a naději. Navíc jako podnikatelé, obchodníci nebo baviči necítí žádnou vinu. Oni přece nikoho nenutili, oni jen nabízeli a vydělávali. Myslím na rodiče, kteří nedokázali vychovat děti, protože se sami nedokázali ovládat a žili víc pro sebe než pro děti. Na druhé straně jsou tu lidé zasvěcení Bohu v chudobě a lásce, kteří s Boží pomocí dokáží zahojit aspoň některé životní rány a ukázat cestu k naději. O těch druhých se ve světě obyčejně nemluví, ale díky Bohu za ně. Jsou součástí pravdivé tváře církve a nadějí společnosti.

Na Slavnost Zvěstování Páně, kdy z rozhodnutí České biskupské konference prožíváme „Den modliteb za úctu k počatému životu a za nenarozené děti“, jezdím už řadu let do Napajedel.  Tam se narodila Anička Zelíková, děvče, které zvláště od prvního svatého přijímání velmi silně toužilo po osobním přátelství s Ježíšem. Ráda a často za ním chodila ke svatostánku, chtěla se mu líbit svým jednáním, ba dokonce ze soucitu k němu chtěla sama nést část jeho utrpení, aby mu ulehčila. Nabízela mu drobné oběti. Když zaslechla hovor o hříchu potratu v jejím okolí, zděsila se a opakovaně nabídla sebe Bohu jako smír za tento hřích. Brzy dostala chrlení krve a v 17. letech zemřela na tuberkulózu 11. září 1948. Doba její nemoci byla časem zrání pro Boha, apoštolátu a rozdávání radosti. Proces jejího blahořečení byl v diecézi ukončen a je v Římě.

Hezký zástup lidí z okolí přichází ten den na adoraci a mši svatou, po které jdou v tichém průvodu se svícemi v rukou ke hrobu Aničky, kde se modlí růženec za všechny, kteří mají podíl na smrti nenarozených, za odstranění tohoto ošklivého zlořádu z života dnešní společnosti. Jako Anička chtějí aspoň modlitbou smiřovat Boha za hříchy, které dokonce i někteří věřící považují za moderní vymoženost a lidské právo. Zdejší poutníci jsou v duchu spojeni se všemi, kteří v tyto dny jedou do Prahy na Národní pochod pro život. Mnozí z nich chodí na růženec k jejímu hrobu jedenáctého dne v každém měsíci.

Cestou si ovšem nemohu nevšimnout velkého plakátu soukromé kliniky ve Zlíně, která oslovuje mladé ženy s výzvou: Daruj život, staň se anonymní dárkyní vajíček a pomoz neplodným ženám. Po darování obdržíte darem peníze. Stejnou reklamu vidím dokonce i v oficiálním Magazínu Zlínského kraje. Další skupina nemravných obchodníků s lidmi. Tentokrát jde o lékaře, kteří kdysi skládali přísahu, že udělají vše pro záchranu člověka, ale klidně si zvykli za peníze zabíjet nenarozené děti, hrát si na stvořitele a manipulovat s lidským životem. Zase jde především o obchod a výdělek nade vše, nebo o pocit moci nad druhými a nad životem či smrtí? Neplodným párům při tom docela účinně pomáhají křesťanské ordinace léčby neplodnosti, které pokorně respektují Boží řád stvoření.

Čím to je, že jsme tak krátkozrací a nevidíme souvislosti? Jsme zahlceni informacemi, které přijímáme, aniž by nás zajímaly příčiny a důsledky. Pak jsme ovšem snadno manipulovatelní těmi, co chtějí naše peníze, nebo volební hlasy, a nepostřehneme, že přicházíme o věci podstatné, jako je svoboda, lidská důstojnost či věčná spása. Vědecké poznání je dnes tak bohaté, že se soustřeďuje na velmi úzké specializace a ztrácí souvislosti, bez nichž ale nemůže existovat skutečná moudrost. Politické myšlení se omezuje na volební období a snaha zvítězit v dalších volbách určuje vítězná pravidla včetně těch morálních. Jsou-li však u mnohých peníze až na prvním místě, dostaly se na místo, které patří Bohu. Pak si peníze přivlastňují moc rozhodovat o dobru a zlu, o životě a smrti, o lidech jako majetku, staly se všemocným vládcem, který nezná milosrdenství a nechává za sebou rozbité rodiny a zhroucené osobnosti.

Hodnota člověka však nespočívá v tom, co má, nebo ví, či umí, ale v tom, co je. Zdá se, že většina na to nemyslí. Stačí jim chléb a hry, pohodlí a zábava. Přerostlé já nedovoluje vidět na druhé ani na budoucnost, protože oslepuje.

Naštěstí jsou mezi námi lidé, kterých si sice svět nevšímá, protože nehledají slávu, ale mají odvahu jít proti proudu a v situaci, kdy většina jde slepě do beznaděje, jsou právě tito lidé zárukou naděje. Jsem rád, že je nacházím v každém prostředí a mám z toho radost. Moc jim přeji, aby neztráceli odvahu, aby jich přibylo a spolu s nimi aby rostla i naděje.

pro Radio Proglas arcibiskup Jan Graubner, březen 2015