Glosa arcibiskupa Graubnera: Podaří se integrace migrantů?

Podaří se integrace migrantů?

Pařížský masakr nenechal nikoho lhostejným. Francie odpověděla vojenskými útoky. Belgie vyhlásila mimořádný stav kvůli ohrožení. Mnohé země zvýšily ostražitost, kontroly na hranicích, zpřísnily pravidla migrace. Někteří politici populisticky využívají strachu občanů. Papež František pláče a říká, že sám Ježíš pláče, protože jsme dali přednost cestě války.[1]

I když se dnes setkáme s terorismem ve spojení s islamistickými extrémisty, musíme uznat, že terorismus není přímo spojen s žádným náboženstvím. Vyrůstá ze zvrhlého myšlení. Ohrožuje lidstvo a lidstvo se musí bránit i násilím, ale nevěřím, že se terorismus dá vymýtit násilím. Já spoléhám více na výchovu, na níž se ovšem musí podílet nejen rodina, škola a církev, ale celá společnost včetně průmyslu a obchodu, kultury, zábavy a sportu počínaje dětskými hračkami. Všichni se musí spojit v úsilí o podporu toho lepšího v člověku a vzdát se třeba ekonomického zisku nebo získávání popularity z toho, co lidi zotročuje, co kazí morálku.

Vím, že slovo morálka je pro mnohé jablkem sváru, protože o ní mají odlišné představy. Přesto můžeme právě u nás v nejateističtější zemi světa slyšet volání po ochraně křesťanských hodnot, mezi něž řadí hlavně svobodu, toleranci, úctu k člověku a mír. To jsou jistě křesťanské hodnoty vyrostlé z evangelia, jejich škála je však daleko širší, a není možné uchránit některé, když se odmítnou jiné. Připomeňme jen hodnotu rodiny jako stabilního vztahu muže a ženy vytvářející prostředí pro přijetí a výchovu dětí, bez nichž žádná společnost nemůže mít budoucnost. Nebo ochranu lidského života od početí až do přirozené smrti. Křesťanské hodnoty jsou jako spojené nádoby. Když se nerespektují jedny, vytratí se i druhé. Navíc ony nejsou něco jednou získaného, co se může uložit v bance jako vydělané peníze, či uchovávat v muzeu jako starožitnosti. Křesťanské hodnoty jsou plodem života z evangelia a ztrácejí se, pokud se vytratí ze života živá křesťanská víra, která je kořenem života nesoucího tyto plody. Chceme-li v Evropě křesťanské hodnoty uchovat, musíme oživit víru.

Skutečnost, že významný počet Evropanů přišlých z muslimských zemí, či jejich děti, se nechává naverbovat mezi islamistické bojovníky, vyvolává otázku integrace. Proč si u nás nezvykli a nepřijali naši kulturu?
Česká vláda podpořila integrační plán, který má pomoci se začleňováním uprchlíků. Program zahrnuje výuku češtiny, seznamování s kulturou a demokracií nebo pomoc s bydlením. Integrace má mít dvě základní fáze. První je pobyt v integračních azylových střediscích po dobu většinou 12 a maximálně 18 měsíců s intenzivní výukou českého jazyka a druhou fází je samotná integrace počítající s ubytováním a zajištěním práce. Na ní se mají podílet i neziskové subjekty a církve.[2]

Dosavadní zkušenost ukazuje, že některé skupiny cizinců žijí v Evropě už řadu let či dokonce generací, a nestaly se živou součástí společnosti. Vedle toho vidíme, jak přehnaný individualismus rozbíjí rodiny a plodí další lidi vyloučené ze společnosti. Přibývá osamělých lidí všeho věku, sirotků či dětí žijících jen s jedním rodičem, bezdomovců, či dokonce opuštěných starců, kteří ve svých bytech umírají hladem pro nedostatek pomoci a zájmu. Proto vidím zásadní otázku: Kdo bude ty cizince integrovat? Stačí jim zajistit bydlení a práci? To nemůže stačit k vytvoření domova a vlasti. Chceme-li, aby přijali Evropu za svou vlast, či některou z obcí, kde dostanou byt, za svou, musí tu najít přátele. Myslím, že na toto zatím nejsme dost připraveni. Zatím tady migrantů moc není. V tom vidím šanci pro nás, abychom dozráli, abychom znovu integrovali naše příbuzné a sousedy, s nimiž jsme přerušili vztahy, abychom se lépe dívali kolem sebe a nebyli k nikomu lhostejní, uměli pozdravit i cizí a zajímat se, seznámit se, pozvat a něco hezkého spolu prožít.

Současná situace není jen ohrožením, ale i příležitostí obnovit se, vrátit se nejen k mluvení o kořenech, ale k životu z víry. Bude-li evropská společnost žít z evangelia, bude silná a přitažlivá. Křesťané musí v současném světě najít odvahu k odlišnosti. Zároveň musí dávat pozor, aby nedávali vzklíčit nenávisti. Jako křesťané musíme pokračovat v dialogu, to je naší povinností, i když s fundamentalisty se dialog vést nedá, říká kardinál Tauran.[3] Zůstanou-li přistěhovalci nepřijatí, naši společnost ještě více oslabí. Najdou-li mezi námi přátele, budou jedni z nás. Jsem rád, že už máme zkušenost s muslimským studentem i na naší církevní škole.
To, že se někteří muslimové v Evropě dávají pokřtít, nemusí být jenom tím, že opravdově přijali Krista. Může to být vysvětlováno i tím, že získávají větší jistotu, že nebudou vyhoštěni. Ale skutečností je, že rychle stoupá počet křtů u muslimů, kteří zůstávají ve svých muslimských zemích. Po tom, co jsou zděšeni násilím islamistů a konečně si přečtou Korán v rodném jazyce – dříve se ho učili zpaměti v arabštině, jíž mnozí nerozuměli – chtějí lépe poznat Ježíše, čtou Nový zákon a nechávají se pokřtít. Riskují kvůli Kristu své životy a snaží se přivést ke křtu celé rodiny.[4] To bychom donedávna nečekali.

Kdo zná Boží plány? Nemusíme je znát, ale pokud plníme Boží vůli každý na svém místě, jsme Božími spolupracovníky na velkém díle spásy světa. A jedno je jisté, že Boží vůle pro každého křesťana je žít z víry a milovat, vyznávat víru veřejně a předávat ji druhým, budovat společenství církve jako viditelné znamení jeho přítomnosti ve světě, jako prostředí a místo, v němž se lidé mohou setkávat s Ježíšem uprostřed nás a přitom respektovat svobodu. Kdo z nich pak dostane i dar víry, záleží jen na Bohu.

arcibiskup Jan Graubner

[1] Radio Vaticana.cz, 19.11.2015
[2] Novinky.cz, 20.11.2015
[3] Radio Vaticana.cz, 19.11.2015
[4] RCMonitor. 22.11.2015