Glosa arcibiskupa Graubnera na přelomu církevního roku

V neděli uzavřel papež František Svatou bránu v bazilice sv. Petra a tak ukončil Rok milosrdenství. Když ho vyhlašoval, bylo to pro všechny trochu překvapením, protože šlo o novinku svého druhu, poprvé v dějinách byly Svaté brány po celém světě. Zároveň to bylo logické, protože velmi praktické, a papež František je celý život zaměřen na prakticky prožívané křesťanství. Bylo to pochopitelné, protože papež upřednostňující lidi na periferii jim tímto krokem vyšel vstříc, vtáhl do svého pohledu a zapojil do aktivní spolupráce celou církev. Zároveň ukázal, že harmonicky navazuje na své předchůdce, sv. Jana Pavla II., který vydal encykliku o Božím milosrdenství (Dives in misericordia), svatořečil apoštolku Božího milosrdenství sestru Faustinu a zavedl svátek Božího milosrdenství. Navazuje na papeže Benedikta XVI., který zahájil svůj pontifikát encyklikou Bůh je láska, věnovanou charitní službě potřebným. Je to opravdu v linii poslání církve, která jako tajemné tělo Kristovo zpřítomňuje Krista ve světě a je nástrojem jeho milosrdné lásky sloužící člověku, aby lidé měli příležitost setkat se s Bohem.

Musím přiznat, že mně osobně se velmi líbí akcent na hluboké spojení nauky a praxe, věrouky a života. Věříme, že Bůh je láska, jak říká sv. Jan, že důvod k milování má Bůh sám v sobě, když je láska. Kdyby nemiloval, neexistoval by. To není možné. Proto miluje všechny a miluje jako první i ty, kteří si to nezaslouží, nebo o to nestojí. Na začátku světa stvořil Bůh člověka a chtěl, aby byl šťastný. Když to člověk hříchem pokazil a nebyl schopen to sám napravit, Bůh sám se stal člověkem, vzal na sebe lidské viny a šel s nimi na kříž. Ukázal, jak je možné zachovat spravedlnost a současně ukazovat milosrdenství. Spravedlnost je zachována, protože trest je vykonán. Viník je ušetřen, protože Bůh z milosrdenství, ze soucitné lásky, vzal trest na sebe. Člověk takto obdarovaný z vděčnosti projevuje milosrdenství dál. Tak se zapojuje do uzdravující laviny milosrdenství, kterou spustil sám Bůh.

Během tohoto roku jsem měl možnost zahlédnout mnoho takových projevů v praxi. Jednak jsem viděl, že pro mnoho lidí je to citlivé téma, když přibývalo těch, kteří chtěli slyšet slova o milosrdenství opakovaně a chtěli je i písemně. O Velikonocích jsem křtil řadu dospělých, kteří se setkali s Božím milosrdenstvím a prožili zásadní obrácení. I mezi biřmovanci byla řada konvertitů či bývalých bezdomovců, kteří se prostřednictvím živého společenství místní církve setkali s Boží láskou, která si je získala.

I v řadě rodin si lidé vyzkoušeli, jak milosrdenství, čili soucitná láska, pomáhá obrousit hrany, odbourat přehrady, překonat propasti a budovat mosty porozumění, přes které přichází pokoj a nové štěstí. Stačí dívat se na věci očima toho druhého. Nebo doplnit, co druhý nedotáhl. Nemusí jít o veliké věci. Někdy totiž i ti nejbližší či nejmilejší se na chvíli stanou malými nepřáteli jen proto, že jsou unavení či mají špatnou náladu, a proto přestali milovat. To je pro člověka nejlepší příležitost milovat jako Bůh, totiž jako první. Kolik rodin se touto cestou může zachránit před rozpadem, ba stát se dokonce znovu šťastnými!

Papež nás vyzval i ke skutkům milosrdenství, které podle tradice označujeme za skutky milosrdenství tělesného či duchovního. Jsou to nejen nástroje pomoci potřebným, ale příležitosti k posvěcování světa. Totiž vždycky, když dělám dobrý skutek z nezištné lásky, miluje ve mně Bůh. Jak praktické a konkrétní a přitom hluboce duchovní! Apoštolát či evangelizace, proti které se nikdo nestaví. Plody lásky je možné ještě umocnit, když se spojíme s jinými, když se zapojíme do charitního díla! Mám upřímnou radost, že jsem poznal řadu lidí, kterým to v tomto roce došlo.

V závěru svatého roku nás sdělovací prostředky krmily něčím úplně jiným. Buď šlo o hrůzy války na Blízkém východě, o krutosti zvrhlých bojovníků, nebo o prezidentskou volební kampaň ve Spojených státech, která se tentokrát stala přehlídkou hrubosti, vzájemných urážek a lží, takže někteří komentátoři začali mluvit o epoše, v níž se pravda přežila, nebo dokonce o ohrožení demokracie jako takové, když se vytrácejí hodnoty, na kterých je postavena. Někteří pod tlakem takových špatných zpráv ztrácejí naději, nebo před nimi utíkají a zavírají se do svého malého světa. Zkušenosti Roku milosrdenství však povzbuzují k odvaze věřit v uzdravující moc Boží lásky i při pohledu na tvrdost reality.

Svatý rok skončil a my vstupujeme do adventu s touto zkušeností. Budeme-li pokračovat v tom, co jsme se v Roce milosrdenství naučili, či aspoň začali učit, můžeme čekat další požehnané plody.

Obchodníci a nejrůznější reklamy dělají z adventu dobu nákupů, ale advent znamená příchod, nadějné očekávání Spásy, touhu po radikální změně k lepšímu a novou naději pro všechny, kteří přicházejícího Spasitele přijmou. Vánoce jsou přeci oslavou Boha, který se kvůli nám stává člověkem a ukazuje milosrdenství až do krajnosti, ukazuje cestu z bezvýchodných situací. Na pozitivní změně ve společnosti může mít podíl každý, kdo dokáže dát přednost lásce před pouhým ziskem, kdo nechá vítězit milosrdenství, kdo dovede počítat s vítězstvím Spasitele. Tady opravdu nejde o nějaké zbožné řeči, ale o konkrétní činy a praktický život, o plody, které bude možné hmatat a počítat.

arcibiskup Jan Graubner