Glosa arcibiskupa Graubnera: Křesťanské hodnoty

Už nějaký čas se u nás v souvislosti s přistěhovalci jiných kultur mluví o křesťanských hodnotách, které je třeba v Evropě chránit a uchovat. Ale co jsou křesťanské hodnoty? Jak vznikají a co je ohrožuje? Je možné je uchovat jako starožitnosti v muzeu, jako informace v dálkových uložištích, či jako potraviny v lednici?

Křesťanské hodnoty vytváří život z evangelia. Ve zralé křesťanské kultuře se tyto hodnoty považují za samozřejmost, takže se o nich ani moc nemluví, jsou jaksi samozřejmě přítomné v kultuře, v umění a zábavě, ale i v zákonodárství, protože sami umělci a taky zákonodárci jsou formováni evangeliem. Kde však dlouhodobě život z evangelia chybí, tam se křesťanské hodnoty vytrácejí ze života, z umění i zákonodárství. Jejich absence je pak znamením konce křesťanské civilizace. Pokud se však takové znamení dobře pochopí a správně se na ně zareaguje, není katastrofa nevyhnutelná. Uveďme několik příkladů.

Křesťan ví, že byl stvořen k obrazu Božímu nejen proto, že má rozumovou duši, ale on v Ježíši Kristu poznal, že Bůh je ve třech osobách, že tvoří společenství. Bůh je Láska, říká Bible. Kde je láska, tam jsou vztahy, tam je milující a milovaný. Otec si nic nenechává a celý se daruje Synovi. Syn je prázdný od sebe a přijímá Otce. Duch Svatý je láska, která z Otce i Syna vychází. Křesťan má dokonalý model pro vytváření rodinných vztahů, protože ví, že je stvořen pro společenství. On svou víru v Trojjediného Boha vyznává i svými postoji, když se dává druhým, když je přijímá takové, jací jsou, když jim naslouchá a daruje jim svůj čas. To jsou křesťanské hodnoty.

Současný individualismus s Bohem nepočítá, příliš hledí na sobecká práva jednotlivce, na vlastní já. Zodpovědní nejsou ani politici, kteří se podbízejí voličům a nemají odvahu hájit mravnost a podpořit rodinu. Ta se už nebuduje jako stabilní společenství věrné lásky muže a ženy žijící plně pro druhého, jak ukazuje krize rodiny nejen na statistice rozvodů, ale v další generaci už mnohým chybí touha budovat rodinu na neodvolatelném manželském slibu. Taková společnost, která není schopná oběti kvůli dětem, nemá je a nevěnuje se dostatečně jejich dobré výchově, nemá budoucnost. Ztratila naději. Vymírá a zaniká.

Kdo však přijme Boha – lásku, kdo nechá Boha milovat ve svém srdci, ten začne chtít dobro pro druhé, začne pro ně žít. Z lásky pak roste společenství a taky radost. Jsem šťastný, protože jsem mohl druhého udělat šťastným. Jeho štěstí je i moje štěstí. Vnitřní bohatství mě vede k tomu, že z něho štědře rozdávám. Když rozdávám i dobré zkušenosti a zprávy podílím se na budování zdravé společenské atmosféry. Tak se šíří křesťanské hodnoty. Protože nejde o pohádku, musím počítat i s překonáváním těžkostí, útoků a podrazů, ale i vlastních chyb, musím bojovat. To všechno je součástí reality, která je ale ve svém celku nádherná.

Nebo se podívejme na jinou věc: Křesťan ví, že má být spolupracovníkem Boha Stvořitele, že Bůh stvořil svět a člověku dal právo jej užívat a spravovat. Ze svého správcovství však bude klást účty. Počítá s posledním soudem. To je dostatečným důvodem pro zodpovědnost. Bůh je Soudce spravedlivý, ale i milosrdný a plný lásky. Když je člověk vnímavý na jeho lásku, je zodpovědný ne ze strachu z trestů, ale proto, že nechce zarmoutit milovaného. O přírodu se tedy stará jako o majetek svěřený z lásky.

Ke křesťanským hodnotám nepatří drancování přírody ani její přehnané ochranářství, které ji klade nad člověka. Ke křesťanským hodnotám patří zodpovědnost.

A do třetice: Křesťan ví, že má Boha za otce, že není opuštěný sirotek. Ví, že všechny ostatní Boží děti jsou jeho bratři a sestry, s nimiž vytváří lidskou rodinu. Papež Benedikt to vyjádřil heslem pro setkání mládeže v Madridu: Kdo věří, není nikdy sám.

Naopak: Rovnost, volnost, bratrství hlásané francouzskou revolucí, která svrhla Boha a na oltář povýšila bohyni rozumu, se nemohly přinést slíbené plody, protože bez Boha Otce lidé nejsou bratry. Revoluce se zvrhla v bratrovražedný boj. Naopak známe z dějin řadu situací, kdy nepřátelé změnili vzájemné vztahy díky přijetí Boha jako otce a Ježíše Krista jako společného bratra.

Chceme-li mít v Evropě charakteristické křesťanské hodnoty, je třeba znovu přijmout evangelium. Nejen tisknout Bible nebo ji číst, ale i žít. Učit se vtělovat Boží slovo do skutků a postojů. Nic nám nepomohou školy, knihovny, sdělovací prostředky a muzea, pokud budou sloužit jen penězům a požitkům. Ale pokud budou tyto instituce dýchat evangeliem Ježíše Krista, budou základem křesťanské kultury a budovatelem křesťanských hodnot, pomohou k přijetí Boha-lásky, nalezení smyslu života i způsobu společného nažívání. Přijetím Božího slova sám Bůh vstupuje do života jednotlivce i společnosti, kterou proměňuje a dělá z ní kousek ráje, protože kde je Bůh, tam je ráj.

Čteme-li dnes dobře znamení doby a hledáme-li skutečné křesťanské hodnoty, pak máme klíč k naději na šťastnou budoucnost celého národa i celé Evropy. Záleží ovšem na každém z nás, na naší aktivitě a osobním nasazení, jestli ten klíč opravdu použijeme a otevřeme nové obzory evropské naděje.

arcibiskup Jan Graubner, červen 2016