Glosa arcibiskupa Graubnera: Křesťanská identita a zralost

Každý biřmovanec mi před biřmováním píše dopis o svém rozhodnutí a zrání. V jednom z posledních je přiznání mladého intelektuála, který píše: Většinou se mi nedaří syntéza mé víry a mého vzdělání. Zejména bych zmínil současnou kontroverzní migrační krizi. Ze socioekonomického hlediska mám nutkání stát proti přijímání uprchlíků, jelikož na základě empirických znalostí je zřejmé, že míšení takto odlišných kultur bude velmi obtížné a představuje značná rizika. Na druhou stranu si vzpomenu na podobenství o milosrdném Samaritánu a dojme mě.

Mnoho lidí zase reaguje s jakýmsi rozčarováním na skupiny křesťanských uprchlíků, které byly u nás legálně přijaty a rozhodly se vrátit zpět. Byla to od nich nevděčnost? Má vůbec smysl jim pomáhat?  V naší diecézi udělali na Zelený čtvrtek kněží mezi sebou sbírku na pomoc kněžím v Iráku. Zástupci kněží ji tam osobně zavezli a měli možnost poznat tamní situaci. Z jejich zkušenosti mě vyplynulo několik odpovědí na otázky, které často slyším.

Mosulští křesťané jsou z velké části lidé vzdělaní a pracovití. Mnozí měli dobré postavení a zajištění. Ve válce však přišli o všechno. Když utíkali, byli obráni i o to málo, co nesli v rukou či na zádech. Křesťané, kteří v kurdském Erbílu tvoří menšinu, je přijali mezi sebe. Všichni se tísní, jsou závislí na vnější pomoci, ale nesedí s rukama v klíně. Snaží se pracovat a podnikat. Upřednostňují děti a jejich vzdělání. Předně vybudovali školu a kostel. S pomocí italských katolíků tam už mají katolickou univerzitu. Z víry a prožívaného společenství čerpají sílu i radost. Lidská naděje se vytrácí, protože životní provizorium trvá už dlouho. Tím více žijí z nadpřirozené naděje víry. Kdo to nedokáže, hledá cestu do Evropy.

Tady je sice čeká ochotná pomoc mnoha dobrých lidí, ale kromě učení se těžkého jazyka a zvykání na jiné životní podmínky, pro ně musí být opravdovým šokem zjištění, že nebudou žít pohromadě, že nebudou mít možnost vlastní farnosti, že je rozdělíme po celé republice, protože se bojíme jakéhokoliv uzavřeného ghetta. Při tom jen pohled na seznam obcí v Čechách a na Moravě ukazuje, že některé vznikly díky přesídlencům z jiných národů. My jim sice nabízíme společenství našich farností, ale tím od nich žádáme další těžkou oběť. Chceme, aby se zřekli svého způsobu prožívání křesťanské víry, který je pro ně zásadně důležitý, který je součástí jejich identity. Pro mučedníky, kteří pod muslimským tlakem raději opustili všechno, než aby zradili křesťanskou víru, je ztráta křesťanské identity horší než smrt. My jim nabízíme multikulturní společnost, což kromě jiného znamená ztrátu jejich kultury. Proto chápu jejich návrat.

Evropský člověk dnes prožívá určitou krizi identity. Jakoby pro nás bylo důležitější to, co máme, než to, co opravdu jsme. Proto máme i problém s věrností, která plyne z identity. Například křtem jsem se stal křesťanem, to je moje identita, totožnost, ne nějaký přídavek. Kdo se oženil, je manžel. Manželská věrnost není jen otázkou povinnosti či slušnosti, ale identity. Manžel nemůže žít pro sebe a nemůže plně žít bez manželky, dokud je smrt nerozdělí. Kard. Dolan vypráví o manželském páru, který slavil 65. výročí svatby. Muž mu řekl: „Víte, když se dívám zpět, bylo mnoho období, kdy jsme se mohli rozejít. Hádali jsme se a navzájem se zraňovali. Byly měsíce, a možná i roky, kdy jsme měli ze světského pohledu ke štěstí daleko. Ale měli jsme štěstí, protože jsme si nikdy možnost rozvodu nepřipustili. Prostě jsme věděli, že jsme svoji, v Božích očích, muž a žena navěky, nehledě na to, co se stalo. A tak tady jsme, a jsem rád, že jsme tomu věřili.“

Setkání s křesťany z Iráku nám umožňuje uvědomit si, že my jsme ztratili citlivost pro společenství a život ve velkých vícegeneračních rodinách, protože příliš zdůrazňujeme jednotlivce. Stali jsme se tak silnými individualisty, že v mnoha případech neumíme udržet rodiny jako trvalá společenství vytvářející pro dospělé i děti pevné zázemí, životní jistoty, že necháme vymírat naše náboženská společenství, že ztrácíme společný život se spoluobčany v obcích, právě proto, že nemáme pevnou identitu, že nežijeme to, co jsme.

Kdo z nás udělá zkušenost jejich života, přichází plný nadšení. Vidí jejich nedostatek, ale i vzájemnou pomoc, vidí, že se dovedou radovat z mála, navzájem si pomáhat a sdělovat se. Ani u nich nejsou dnes výjimkou mobily a tablety, ale upřednostňují přímé vztahy a prožívání společenství. Samozřejmost životních postojů podle evangelia a konkrétní zkušenosti víry jsou pro nás velmi oslovující. Je pravda, že postoje tamních muslimů jsou velmi odlišné. Ti se do práce moc nehrnou a spíše čekají na pomoc. Ale to je jiná kapitola. Pro mě z těchto poznání plynou dva závěry.

Chceme-li upřímně pomáhat, musíme lépe poznávat potřeby těch, kterým nabízíme pomoc. Musíme se umět dívat jejich očima. Naše pomoc nesmí být zištná. Nesmíme si pomocí druhým řešit vlastní problémy, ať už jde o uklidňování špatného svědomí, nebo o snahu řešit vymírání vlastních národů přísunem cizího obyvatelstva. Účinná pomoc nesmí řešit jen důsledky, ale příčiny. Považuji za zahanbující, že za tak dlouhou dobu se v Evropě ani nezačalo mluvit o nutnosti pomoci zemím, z nichž lidé utíkají, že řešíme jen první pomoc obětem, ale nic neděláme proto, aby se změnila jejich situace, aby mohli zůstat doma, což je pro ně skutečně jejich prioritou.

Tato zkušenost je pro nás také výzvou k přehodnocení našich priorit a postojů k základním hodnotám. Myslím, že pokud najdeme odvahu ke změně, můžeme pomoci k obnově našich rodin a evropské společnosti vůbec.

Tato zkušenost ukazuje, že naše účinná pomoc se nejlépe projeví podporou tamních společenství. Pokud například podpoříme vybudování trvalého bydlení pro křesťany v jejich části kurdského Erbilu, aby tam bylo fungující město, vrátí se tak i mnozí, kteří jsou dnes v Turecku a čekají na cestu do Evropy. Bude to lepší investice, než podpora prozatímních utečeneckých táborů v Turecku.

Ani to však nestačí. Je třeba vytvářet tlak na světovou politiku, aby se přestalo s prodáváním zbraní do celé oblasti a podpořilo se mírové uspořádání tak nepokojné části světa. Tlak na světovou politiku je ale třeba podpořit intenzivní modlitbou, aby sám Duch Svatý vnukl dobré myšlenky mocným tohoto světa. Děkuji všem, kteří se do této pomoci zapojí.

arcibiskup Jan Graubner, květen 2016