Vánoční glosa arcibiskupa Graubnera

V televizních novinách mě zaujala zpráva v Dubaje. V obrovské zimní hale uprostřed teplých krajin muslimské děti stavějí sněhuláky, dovádějí na sněhu a koulují se, bruslí, kolem nich plno Santa Klausů s vánočními trhy a nazdobeným vánočním stromem. Česká komentátorka prohlásí, že je tam pravý vánoční duch. Uvěřit v Krista je však v této zemi životu nebezpečné. O čem jsou pak ty jejich Vánoce? Nebo i pro české diváky znamenají Vánoce jen zvláštní atmosféru dárků a obchodních triků? Návštěvník vídeňských vánočních trhů mi zase říkal, že betlém tam už nemívají. Prý z politické korektnosti. Jistě nebudeme uvažovat o žalobě na krádež vánočních svátků či zneužití obchodní značky. Ale stojí za to si uvědomit, jak snadno se mohou i velké věci vyprázdnit a symboly ztratit své poselství. O čem budou po svátcích mluvit popelnice plné obalových materiálů? Co zbude z tak prožitých Vánoc?

Biblická čtení adventní doby ukazovala zlobu nepřátel a bezmocnost mocných, utrpení mnohých a naději strádajících, přísliby proroků i veliké Boží skutky jako znamení Boží věrnosti, moci a osobního zájmu. Zvláště nás provázel prorok Izaiáš, Jan Křtitel a Panna Maria. Boží přísliby se plní, ale je třeba se připravit, volal Jan: urovnat cestu, odstranit překážky a otevřít dveře svého srdce, utišit vášně a najít vnitřní klid, nastavit ucho svého srdce a naslouchat Božímu hlasu. Jen tak je možné se setkat s přicházejícím Bohem a zachytit jeho vánoční poselství. Je třeba pozvednout duchovní zrak a hledět víc na přicházejícího zachránce než na nejrůznější záplavy, v nichž můžeme hynout. Najít odvahu a uvěřit jeho podané ruce, říct s autorem listu Židům: Tady jsem, abych plnil tvou vůli. Není lehké se zřeknout vlastních snů, ale pokud neuvěříme Zachránci víc než sobě, nemůžeme počítat s jeho pomocí.

Na Marii vidíme, co se s ní stalo, když našla odvahu říct Bohu ANO. Přijme Slovo, které se v ní stane tělem. Pak spěchá k příbuzné Alžbětě do vesnice v horách, aby jí pomohla. Maria pozdraví a Alžběta je naplněná Duchem Svatým. Hned pozná, co Bůh v Marii způsobil. Šťastná Alžběta oslavuje Boha a blahoslaví Marii za to, že uvěřila, že se splní to, co jí bylo řečeno od Pána. Když člověk přijme Boží slovo a jedná podle něho, lidé to poznají, protože Boží slovo působí. Nejde však o nějakou metodiku působení na druhé. Jde o naši proměnu. Každý si to může vyzkoušet. Když vezme do ruky Písmo svaté a čte ho s postojem hotovosti přijmout to, čím jej Bůh osloví, ucítí, co je v té chvíli třeba udělat, co od něj Bůh chce. Pak se to bude vracet i v hlasu svědomí, které bude připomínat, vyzývat, či vyčítat, že se ještě nereagovalo. Je dobré nechat se vést svědomím, které je Božím hlasem v srdci člověka. Nemusí být lehké ho poslechnout, ale pokud se to podaří a nejen na chvilku, je možné poznat, jak člověk dozrává a časem si toho i lidé všimnou. Možná hned neodhalí, že je to sám Bůh, který v člověku působí, ale bude jim v Boží blízkosti dobře a třeba časem projeví hlubší zájem a začnou sami hledat.

K Vánocům dárky patří, ale jako projev radosti z toho, že jsme byli obdarováni Bohem, když nám dal své Slovo, kterým nám sdělil všechno. My můžeme nejvíce druhé obdarovat, když jim přineseme samotného Boha, jeho lásku. Tu můžeme projevit jako Maria, když šla k Alžbětě pomáhat. To zkusili už ti, kteří se v době příprav na svátky dovedli dívat a uhodnout, co je potřeba. Pomáhat bez prošení. Věnovat se výchově dětí. Ohlédnout se i po širší rodině či okolí, navštívit nemocného či osamělého, věnovat chvíli času a naslouchat. Křesťanské Vánoce jsou o skutcích lásky a milosrdenství, kterými předáváme dál, čím jsme byli obdarováni Bohem. Před Vánocemi jsme vstoupili do Svatého roku milosrdenství a papež František nám připomněl slovy Katechismu skutky milosrdenství: dávat najíst hladovým a napít žíznivým, odívat nuzné, přijímat cizince, pomáhat nemocným, navštěvovat vězněné a pohřbívat mrtvé. A skutky duchovního milosrdenství: učit neznalé, radit pochybujícím, napomínat hříšníky, těšit sklíčené, odpouštět urážky, trpělivě snášet protivné lidi, modlit se za živé i zemřelé.

Kdosi řekl vtipně: když se zaměříte na snášení protivných lidí a těšení smutných, nebudete nikdy bez práce.

Vánoce nejsou jen o Ježíškových narozeninách a dárcích. Ty jsou i o Josefovi a Marii, kteří hledali v Betlémě nocleh. Vánoce připomínají mudrce z východu i krutého krále Heroda, před nímž musí rodiče s malým Dítětem utíkat do Egypta, aby zachránili jeho život. Vánoce jsou i o svatém Štěpánovi jako zástupci všech, kteří dali za Krista život. Vánoce jsou i o našem pohledu, který dokáže poznat Boha v potřebných, a o našem srdci, které umí nezištně milovat, o našich rukou, které umějí rozdávat a pomáhat. Vánoce jsou o vítězství Boží lásky.

Podle poměrně mladého zvyku se do mnoha domovů přineslo betlémské světlo, které je symbolem Krista, který se v Betlémě narodil.  Pokud jsme to světlo do našich rodin a na naše pracoviště nesli jako viditelné znamení Krista, kterého neseme v srdci, nešlo o prázdný symbol a povrchní zvyk. Pokud jsme s betlémským světlem přinesli i Boží lásku, která se projevuje dobrými skutky, pokud jsme nacházeli vánoční radost při setkání s Kristem i v lidech, v nichž jsme ho snad už dlouho ani nehledali, pokud jsme rozdávali radost z blízkosti Boha, kterému jsme půjčili vlastní srdce, aby v něm miloval, pak slavíme Vánoce, o nichž znovu vítězí Boží láska! Pak můžeme mluvit o pravém vánočním duchu, o křesťanské kultuře a Evropských hodnotách.