Vánoční (a nejen vánoční) konzum

  Slovo konzum u mne vyvolává vzpomínku na vesnický obchod mého dětství před 60 lety. Ten dnešní tzv. konzumní společnost či společnost hojnosti nesymbolizoval. Stával jsem tam s bandaskou a čekal, až nám na vesnici – přivezou mléko, které odsud brzy ráno ve velkých konvích odvezli. Před vánocemi i tam obvykle přišly dokonce pomeranče. Ale hanácká vesnice přesto vánoce slavila jako dny obzvláště sváteční v celém roce. Perníčky a cukroví se v domácnostech pekly někde už od Mikuláše. A konečně i ta výjimečnost pomerančů touto dobou i v reálném socialismu připomínala, že během těchto svátečních dnů se budeme těšit z Božích darů v hojnější míře než ve dnech všedních.

Dnešní konzumní společnost poskytuje spotřebiteli přinejmenším dojem, že v regálech supermarketů nabízí všem jakýsi roh hojnosti, a iluzi ráje na zemi. Někteří z nás však už musí šetřit každou korunu, a tak jako by byli ušetřeni svodů, před nimiž nás v Písmu varuje i náš Pán a Mistr, z jehož Narození se o svátcích radujeme. Kultura postu je s kulturou konzumu obtížně slučitelná v době adventní- ale co o vánocích- máme se také postit když náš Ženich- jako Dítě je mezi námi? Apoštol se nám svěřuje, že se naučil žít v nadbytku i nedostatku, učí nás, že Boží království nespočívá v jídle a pití, ale ve spravedlnosti, pokoji a radosti z Ducha svatého. Spravedlnost ale i v našem světě má daleko k tak vysokému ideálu, ale na druhé straně se každému z nás otevírají příležitosti, jak v individualizované společnosti, poznamenané krizí hodnot a kultury, přispět ke zmírnění strádání aspoň několika bližních.

Církev nám připomíná- nejen o vánocích- abychom užívali i těch nejvzácnějších, ale přesto pomíjejících darů, jež nám štědrost Boží i práce našich bližních poskytují, způsobem, který nás přivádí k tomu co je věčné. A právě tak se snažím rozumět štědrovečerní večeři, vánočnímu cukroví, obědu Božího hodu vánočního. Nevím, zda máte tuto zkušenost také, ale u mne „láska prochází žaludkem“ v tom smyslu, že chuťové i čichové vjemy, u mne vyvolávají velice silné vzpomínky a city na mé nejbližší, na rodiče, stařenku, na ty, kteří už na věčnosti jsou, na sourozence, kteří ještě žijí a sdíleli se mnou kdysi dávno dobra jednoho rodinného stolu. Udělal jsem už několikrát zkušenost, že, dát si smaženého kapra „jen tak“, mimo vánoce, prostě „není ono“-tam tyto vzácné asociace Štědrého večera chybí. Vánočka a štola, kterou mi už s jakousi tradicí každoročně darují mé dcery na principu „dělby práce“- již ovšem neoplácím ani tak já, jako má milá žena, která právě peče cukroví i pro naše mladé, a zaučuje přitom naše vnučky, to všechno jsou rodinná pouta v podobě předchutí nebeské hostiny.

Můj vztah ke „konzumu“ je tedy dvojí. Regály supermarketů mne nelákají, snažím se jimi proběhnout nejkratší cestou, a zdržet se co nejméně. „Konzum“ s přidanou hodnotou lásky mi není cizí. Naopak. Už jsem ovšem ve svém věku udělal /i vícekrát/ zkušenost, jak snadno lze upadnout do svodů, jimž není ani žádné vzpomínání dost svaté, naopak, právě v něm je spíš ukryta příležitost k pokušení. A potom si člověk s pozdní lítostí připomíná duchovní obdarování doby adventní, jimž aspoň ta malá odříkání předcházela. To všechno ale zůstává za dary té pravé radosti, při nichž se člověku dostane- nezaslouženě- zakoušení jakési vnitřní jistoty, že naším nedokonalým představám věčnosti se asi nejvíce blíží právě vánoce, i s jejich duchovně prožitým „konzumem“ v kruhu rodiny.

Lubomír Mlčoch