Při Noci kostelů můžeme oprášit svůj křesťanský život
Komentář týdne věnujeme čtvrtému ročníku Noci kostelů, při kterém se v naší republice otevřelo 1375 chrámů a modliteben. O zamyšlení jsme požádali P. Miloše Szabo, faráře z Prahy – Žižkova a hlavního koordinátora Noci kostelů v pražské arcidiecézi. Jeho komentář vysíláme v sobotu 25. května 2013 v 7.30 a 18.05, reprízy v neděli v 1.45 a v pondělí v 10 hodin.
Noc kostelů je velkou šancí. Protože my křesťané jsme zvyklí do kostelů chodit na bohoslužbu a je to pro nás posvátný prostor. A tak se může přihodit, že se z toho prostoru stane určitý skanzen. Snadno tak zapomínáme, že kostel má zároveň být místem setkávání. Samozřejmě toto setkávání má jinou podobu než třeba na večírku, ale přesto rozměr společenství ke kostelu patří. Noc kostelů nás tak může upozornit na to, že setkávání musí být součástí našeho křesťanského života. Nejen do kostela, ale i do našeho společenství má právo vstupovat člověk zvenčí, tak, jako Ježíš dovoloval světu, aby k němu přicházel. Aby ho svým způsobem „rušil“ v jeho Božství. Díky této akci můžeme paradoxně své křesťanství „oprášit“ a zkontrolovat, jestli jsme se nestali oním skanzenem, který sice udržuje víru v Ježíše Krista, ale zároveň přestal být prvkem, na němž náš život spočívá a který se projevuje i navenek ve společnosti.
Návštěvníci Noci kostelů se rekrutují ze dvou skupin. Jedna skupina v této akci vidí příležitost k návštěvě sakrálních prostor jako památek. Tito lidé jsou vítáni, ale dá se očekávat, že nebudou spokojeni, pokud se nepodívají do těch prostor, kam chtěli. Druhou skupinu tvoří ti lidé, a k mému potěšení jich každým rokem přibývá, kteří v kostelích hledají něco, co jinde nenajdou. Chtějí zažít, co nikde jinde nezažijí. I když mnozí nejsou pokřtěni nebo křesťanství nepraktikují, většinou jsou pak spokojeni a kladné ohlasy na Noc kostelů přicházejí právě od této sorty lidí. Mohou se někde jen tak posadit, být v prostoru ticha nebo se zaposlouchat do programu, který není ve většině kostelů čistě náboženský, což je dobře, ale má punc určitého duchovna. To znamená, že doplňuje vhodným způsobem to, co kostel nabízí sám o sobě.
Před Nocí kostelů bývám velmi unaven, ale po ní vždy prožívám obrovskou vlnu radosti. Doba konzumu zasáhla i nás křesťany, kdy si z církví a kostelů bereme pouze to, co se nám líbí a chodíme na bohoslužby, protože my tam chceme něco zažít. Mnohem hůř se dnes někdo nechá přesvědčit, aby dělal něco pro druhé a neohlížel se na to, zda z toho něco má. Jsem vždy nadšen z toho, že se najde tolik skupin lidí, kteří do toho jdou a Noc kostelů připravují s plným nasazením. S úsměvem pak vítají návštěvníky, kteří jim někdy ani nepoděkují. Kteří přijdou, zašpiní nám kostely a mají po nás různé požadavky. A přesto mi tito dobrovolníci pak hlásí, že i oni o Noci kostelů zažili něco překvapivého. Že jsou rádi, když lidé zvenčí přišli do našich modliteben a chrámů. Naplní mě to pokaždé elánem a vynahradí všechnu tu námahu a spoustu otazníků, které se vynořují před každým ročníkem Noci kostelů.
P. Miloš Szabo
