Poznámka: Zvládli bychom to, kdybychom se nezbavovali sebedůvěry

Zkoušet zpětně vytvářet historické paralely není úplně korektní, ale představme si českého člověka, který v protektorátní bídě poslouchá zakázané zprávy londýnského rozhlasu a slyší Winstona Churchilla, jenž své britské spoluobčany připravuje na krev, pot a slzy, ale současně jim dodává sebevědomí svým přesvědčením, že postavit se na odpor je nevyhnutelné a pravda, která je na straně svobodné země, zvítězí. Náš fiktivní posluchač v protektorátu za to sira Winstona prokleje, má mu za zlé, že válečné dobrodružství bude pokračovat; připustí třeba, že stávající evropské uspořádání není úplně ideální, ale proč se mu stavět na odpor, když je to nakonec stejně marné?

Ano, nebylo to úplně korektní porovnávání, Churchillovi daly dějiny za pravdu, zatímco u Merkelové si na toto posouzení budeme muset počkat, ale přinejmenším v jednom aspektu lze najít společný jmenovatel obou projevů - je jím zdravá sebedůvěra, víra ve vlastní schopnosti podpořená zkušeností (Merkelová řekla: "zvládli jsme toho tolik"). Kancléřka navíc udělala zcela přirozenou věc - reagovala na krizi navržením řešení, a to v situaci, kdy většina zbylé evropské politické scény usoudila, že bude nejlépe nedělat nic a počkat, zda se to nevyřeší samo. Vzhledem k tomu, že to, co se mělo vyřešit samo, bylo velké množství lidí v krajně svízelné humanitární situaci, nebylo zase až tak světoborné přijít s nabídkou, která se mylně, téměř lživě interpretuje jako "pozvání do Evropy" - pokud se ještě shodneme, že třeba budapešťské nádraží Keleti je v Evropě, nebylo třeba nikoho zvát. Situace byla neklidná a vyžadovala jiné řešení než tehdy populární akademickou debatu o potřebě pomáhat v zemích původu, na kterou ostatně navázalo minimálně skutků. Německo samozřejmě ve své poválečné historii zvládlo velmi těžké věci a tento krok, který měl především získat čas pro další rozvahu, co s migranty, mohlo podstoupit.

V čem však nakonec Merkelová zůstala osamocená, byla právě ta zdravá sebedůvěra. Místo aby se vedla racionální debata o tom, jak pomoci obětem válečných konfliktů, jak neopakovat zjevné chyby v integraci přistěhovalců z minulosti, jak účinně prověřit nároky na azylovou ochranu vyplývající z mezinárodních smluv, místo toho všeho se veřejná debata pustila do zavilého vytváření nepřátel v nějakých islámech, koránech, šaríjách a Burkinách, přestože mnohem potřebnější je identifikovat skutečné nepřátele, jimiž jsou násilní radikálové všeho druhu, cyničtí obchodníci s lidmi a další zločinci a také političtí extrémisté. Že se takto veřejná diskuse posunula, zjevně souvisí s tím, že je až příliš málo řízena sebedůvěrou umožňující racionálně zvažovat fakta, naopak se až příliš nechává ovládat strachem.

Vede to k některým paradoxním důsledkům - například zmíněná Merkelová získává nálepku rozvracečky Evropy, kterou dosud měla jen v obskurních kruzích razících různé spiklenecké teorie vedoucí vždy k nějakým temným piklům USA, a to i přesto že právě zásluhou německé kancléřky nemuseli být obyvatelé Česka rozrušováni přímým pohledem na uprchlíky, což by se jim zřejmě stalo, pokud by se loňskému chaosu v Maďarsku ponechal volný průběh. Naopak se titíž antimerkelisté cítí bezpečni pod křídly českého prezidenta a jeho řečnických výkonů, co na tom, že přinejmenším spokojeně přihlíží, jak Rusko, jehož je příznivcem, od loňského podzimu na produkci nových uprchlíků pracuje, když se svým nenapodobitelným způsobem zapojilo do pře v Sýrii. Nebo to, jak snadno si mnozí nechali namluvit něco o lživé České televizi, jejíž zpravodajství si jistě mnoho kritiky zaslouží, ale rozhodně ne od osob typu Tomia Okamury, Jana Veleby či různých propagandistických webů.

Migrace je celosvětovým problémem, z něhož Evropa dostává jen malý podíl. Právě ona má nejlepší předpoklady zvládnout umění být přiměřeně citlivou i nekompromisní, když to situace vyžaduje, postarat se o potřebné a nedovolit, aby tuto dobrotu někdo zneužíval, zachovat se čestně a zároveň nikoho nevystavovat zbytečnému riziku. Nalezení oné přiměřené míry samozřejmě není ani lehké ani bezbolestné, ale kdo jiný by to už měl zvládnout než právě Evropa? Když už se dovoláváme Churchilla, neberme si z jeho odkazu pouze jadrný slovník a alkohol, ale i jeho odvahu, sebedůvěru a schopnost nabídnout vizi. S těmito vlastnostmi jsme v minulosti zvládli daleko horší věci.

Filip Breindl