Poznámka k blahořečení P. Unzeitiga: Vždy vidět člověka, i v Sudeťákovi

Například při prezidentské volbě se ukázalo, že zabrnkání na sudeťáckou strunu není neúčinné, ostatně občas z Hradu nebo z okruhu věrných (například hejtman Michal Hašek) přiletí nějaká věta přihřívající tuto letitou polívčičku, tedy pokud zrovna na návštěvu nepřijede spřátelený rakouský politik, který se věc dívá z druhé strany. Obraz Sudetských Němců jako revanšistů, kteří nesmířeni s válečnou porážkou baží alespoň po ekonomické odvetě a svými pařáty sahají po svých někdejších državách v pohraničí (mnohdy kreativně přetvořených v trosky zarostlé kopřivami), není po tolika svobodných letech ospravedlnitelný stereotypy dřívější propagandy, je prostě hloupý a naprosto mimo realitu. Přesto není úplně ojedinělý.

P. Engelmar Unzeitig pochopitelně není prototypem Sudetského Němce; nelze popřít, že jejich významná část přinejmenším ráda sledovala rozbíjení demokratického předválečného Československa, když už se rovnou aktivně nepřidala k Henleinově pobočce nacistické strany. Na druhou stranu se ukazuje, že kolektivní odsudek minimálně v jeho případě není na místě, nemluvě o dalších statečných Němcích, kteří se bez malé naděje na úspěch rozhodli vzdorovat diktatuře soukmenovců. Mimochodem rodině v Hradci nad Svitavou nebyla Engelmarova hrdinská smrt při ošetřování obětí tyfu nic platná - osiřelé sestry (otec jako voják v první světové válce také podlehl tyfu, matka zemřela v roce 1943) musely pěkně pryč, bez ohledu na bratrův antifašismus a skoro čtyřletý koncentrák.

Příběh sudetoněmeckého kněze nás učí ještě něco - ze svědectví spoluvězňů je známo, že Engelmar se i o chudé potravinové příděly v Dachau dělil s mladými ruskými zajatci, naprostými párii táborové hierarchie. Zdokonalil kvůli nim svou ruštinu (podle některých zdrojů se ji učil od začátku, podle jiných měl základy ze své přípravy na misie, doloženo je, že ovládal češtinu) a dával jim najevo ze svého pohledu přirozenou věc, která ale v koncentráčnickém životě nebyla samozřejmá - že jsou si rovni, dokonce sblíženi vězeňským údělem, že namalovanou hranici mezi námi a nepřítelem boří poznání společného lidství, a narýsovanou kolektivní vinu zneplatňuje individuální osobnost - ostatně v boji o život v Dachau se charaktery jednotlivců zcela jistě výrazně vyprofilovaly.

Příjmení otce Engelmara je odvozeno od slova Unzeit, které v němčině označuje cosi jako nevhodnou dobu. Z lidského pohledu opravdu není úplně šťastné opustit svět den po svých 34. narozeninách v zavšiveném baráku plném lidí umírajících ve vlastních výkalech, navíc když americká armáda, která v Dachau za několik týdnů celou tuto nesmyslnou záležitost ukončí, se zřetelně k městečku u Mnichova přibližuje. Pater Engelmar však jednal podle jiných měřítek, jak o tom svědčí v jednom ze svých dopisů, kde píše o tom, že sílu ke svému počínání bere z lásky k bližnímu. Kéž by blahořečení bylo vhodnou dobou k tomu, abychom si uvědomili - i směrem k aktuálním problémům naší doby - že ti druzí jsou vždy především lidmi, s dobrými či zlými úmysly, někteří pachateli či přisluhovači zla, další zlým lidem slepě naslouchají, jiní jsou zase obětaví, nasazují život pro druhé a mohou nám sloužit jako vzor. Je to stejné u kohokoli, Sudetské Němce nevyjímaje.

Filip Breindl