Pavel Jajtner komentuje kauzu Davida Ratha

Kauza Rath

Především dávají za pravdu těm, kdo již delší dobu upozorňují, že lidé nejsou nikdy ve svém rozhodování zcela svobodní, ať už proto, že nemají přístup k podstatným informacím, nebo proto, že získat dostatek informací jim nestojí za námahu. Nesvoboda v rozhodování, ať už dobrovolná ( z lenosti) či nedobrovolná (ze strachu), nutně devalvuje i samu demokracii. Ta se pak stává pouhou metaforou.

Příklad samosprávy ve Středočeském kraji dostatečně ilustruje fakt, že tam žádná demokracie nebyla. Despocii doktora Ratha popsali do značných podrobností sami účastníci jeho samoděržaví a to i členové politické strany, ke které se v tom čase hlásil.

Pozoruhodný je i Rathův životopis. Jeho touha po moci byla patrná  již od samých začátků jeho působení v čele Lékařské komory. Lidem to nevadilo. Nedělalo mu problémy dvakrát změnit svou politickou příslušnost, aby nakonec zakotvil ve straně, která mu umožnila nevídaný vzestup. Lidem to nevadilo. Bez ohledu na fakt, že veřejnost očekává od strany sociálně demokratické, že bude nakloněna prostým pracujícím lidem, doktor Rath, zcela v protikladu k ideologii, ke které se hlásil, kumuloval svůj majetek, který svou výší přesáhl vše, co si kdy kdo mohl poctivě vydělat a vedl osobní život, který není možno označit za příkladný ani ve společnosti, která toleruje víc, než je zdrávo. Lidem to nevadilo. Obratně využíval médií a politický marketing svého ega dotáhl k jistému druhu negativní dokonalosti. Vezl se na vlně vulgarizace politických projevů a pro bonmot by byl přes plot skočil bez ohledu na to, že většinou vybočoval z hranic noblesy a slušnosti, kterou bychom očekávali od akademicky vzdělaného člověka a lékaře, jen proto, aby se zviditelnil - zejména v televizi. Lidem to nevadilo.

Kritizoval opilství a mravy a sám byl přinejmenším  bigamistou. Pokud jde o korupci, byl dopaden při činu. Kázal vodu a pil víno a lidem, zejména jeho početným voličům, to nevadilo. Svým způsobem je příznačné, že i přes nepochybnou mimořádnou inteligenci se dal chytit. Řídil se sice poučkou, že rukou se v kopané hrát může, pokud tě sudí nevidí, ale vědomí nedotknutelnsti a bohorovnosti natolik otupilo jeho ostražitost, že zapomněl na možnost odposlouchávání telefonních hovorů, že zapomněl na to, že čím více má nepřátel, které si masově- ať už vědomě či bezděčně - dělal z lidí nejrůznější orientace a stavu, tím musí být opatrnější. Zapomněl na výrok bývalého přítele Paroubka, který u politiků žádal presumpci viny.

Pozoruhodné je i to, že takových, jako je doktor Rath, se objevuje v naší českomoravské dolině na čelných politických pozicích od místních samospráv přes kraje a parlament čím dál, tím více. A to napříč politickými stranami. A lidem to nevadí.

Nutně si musíme položit otázku: V jakém státě žijeme, že lidé jako je doktor Rath, se stávají zákonodárci? Ano, je zde mnoho technických nedokonalostí. Zneužitelná poslanecká imunita, zneužitelné prezidentské milosti, zkrátka nedokonalé a tudíž zneužitelné zákonodárství, počínaje ústavou, kterou, jak se ukazuje, nestačilo opsat od té prvorepublikové.

Dlouze bychom mohli vypočítavat selhávání justice, porušování zákona ve všech myslitelných institucích a ve všech myslitelných skupinách jednotlivců bez ohledu na jejich povolání a vzdělání... Ale nakonec dospějeme k závěru, že za dobrovolnou nesvobodu, ve které žijeme, si můžeme sami. Svoboda není tam, kde si politici kupují hlasy voličů a přízeň médií, kde si koncerny kupují loajalitu odborníků, kde se za peníze kupuje moc a mocí se otevírá přístup k dalším penězům,  kde pinkání do míče vynáší víc než práce prvotřídního konstruktéra nebo operatéra... A tam, kde není svoboda, nemůže fungovat ani demokracie.

Jaký je konečný stav tohoto marasmu? Vyvíjí se společenské klima v české společnosti k lepšímu nebo spěje do pekel? Lze tam, kde je většina lhostejná, prosadit změnu smýšlení a opuštění překonaných paradigmat růstu, předvídatelnosti společenských a ekonomických procesů a racionality lidí? Lze setřást okovy neopodstatněné víry v technický pokrok, který automaticky přináší pokrok společenský? Lze tolerovat rozevírající se nůžky mezi příjmy privilegovaných a těch ostatních? To jsou otázky, které bychom si měli klást, jakkoli těžké může být hledání odpovědí.

Zatím si takové otázky kladou pouze jednotlivci, považovaní za exoty a blázny. Málo bude těm ostatním, kteří přežijí,  platné, že v poušti poseté zrezivělými vraky automobilů, při přitesávání pěstních klínů budou potkávat jejich náhrobní kameny, kde budou moci, pokud to budou ještě umět, číst nápis: „Všechno jsme vám včas říkali.“

DG Pavel Jajtner, 22.05.2012