Málo radosti, mnoho víry - Vánoce u pronásledovaných křesťanů

Strach, ohrožení a nefunkční stát

Prostřednictvím zahraničních agentur máme informace o velkém strachu z ofenzivy Boko Haram, o množství uprchlíků i třeba o vaší výzvě zahraničním misionářům, aby z bezpečnostních důvodů diecézi opustili. Jak byste popsal současnou situaci?
 
V posledních třech měsících se situace na severovýchodě Nigérie, konkrétně v diecézi Yola, stala ještě napjatější než předtím. Přicházeli uprchlíci ze sousedního státu Adamawa a rostly obavy s pochybnostmi, zda lze v Yole zůstat. Z toho důvodu jsem vyzval zahraniční misionáře, aby odešli na bezpečnější místo. Když pak před několika dny začala armáda obnovovat svou kontrolu nad částí území, ne nad celým, se mohli vrátit. Doufáme, že se podaří Boko Haram vytlačit i z dalších pozic.
 
Co ta situace znamená pro praktický život obyvatel, pro možnost připravit si obživu na poli, školní docházku pro děti a podobně?
 
Na místech, kterých se zmocnili bojovníci Boko Haram, žijí jen oni sami a lidé, kteří s nimi spolupracují. Všichni ostatní odešli a situace pro křesťany se zdá být bezvýchodnou. Všechno, co měli, zdroje obživy, domy a také kostely a modlitebny, bylo zničeno a mnozí z nich přicházejí do uprchlických táborů téměř bez ničeho, jen s naprostým minimem šatstva. Děti nechodí do škol, protože v táborech pro ně chybí zázemí. Mnoho utečenců nachází útočiště u svých příbuzných a známých, kteří ale také nemají žádný nadbytek a je to tedy velmi složitý okamžik pro nás všechny. Teď začala nová část školního roku, výuka je přerušena.
 
Co v takové situaci může dělat církev, když se tolik lidí ocitne mimo její obvyklé struktury? Jak jim být nablízku s duchovní pomocí a zázemím?
 
Na místech, kde se nacházejí utečenci, pro ně sloužíme mše a církev se také snaží o to poskytnou jim jakousi celistvou asistenci. Teď totiž lidé především potřebují jídlo a přístřešek, to je hlavní potřeba tohoto okamžiku, jsou mnozí, kteří skutečně umírají hlady. Církev se snaží být jim nablízku duchovně, ale také jim pomoci k tomu, co potřebují, třeba i v oblasti zdravotní péče a v dalších formách asistence. Situace je taková, že teď se lidé nemohou vrátit zpět a nebude to možné, dokud armáda neobnoví svou kontrolu nad územím dobytým Boko Haram.
 
Sám se cítíte také osobně ohrožen, třeba i více, protože jste reprezentantem křesťanství v regionu?
 
Samozřejmě. Samozřejmě je každý křesťan pod pohrůžkou smrti, je terčem pro Boko Haram. A náboženští vůdci, představitelé křesťanského společenství, jsou ještě významnějším cílem. Kdybych jim padl do rukou, určitě by mě zabili. Poznal jsem to i ze své rodné vesnice – kdybych tam zůstal, zabili by mě. A kdyby mě zabili, všichni by to oslavovali, protože mě kvůli mému úřadu považují za významnou osobu. Tedy každý křesťan je pod pohrůžkou, která směrem ke křesťanským představitelům zaznívá ještě důrazněji, jsou v tomto smyslu zranitelnější než ostatní lidé.

Příčiny radikalismu
 
Jak byste charakterizoval bojovníky Boko Haram, co lze říci o jejich původu, vzdělání, sociálním postavení či kontaktu s místním obyvatelstvem?
 
Členové Boko Haram jsou velmi různorodí. Někteří jsou z Nigérie, další cizinci, například z Libye, Somálska, Čadu nebo Nigeru. Také rekrutují naše lidi, v našich vesnicích.
 
A jsou úspěšní?
 
Samozřejmě. Někteří přijdou o život při střetech, ale stále noví lidé k Boko Haram přistupují. Problém je v chudobě a oni mají peníze, nabízejí tři tisíce dolarů za osobu, a to lidem, kteří nikdy neviděli pohromadě sto dolarů. Oni pak jdou, nemají práci a nevidí nic lepšího.
 
Jak to, že disponují tolika penězi?
 
Nevíme, jaké jsou jejich finanční zdroje. Ale ať už je to ze zahraničí nebo odjinud, oni mají po hmotné stránce velmi dobré postavení. Je to vidět i na vybavení, které je mnohdy lepší, než má naše armáda.
 
Hovoříme o radikálním islamismu. Nacházíte nějakou odpovědnost za tuto situaci o samotného islámu jako náboženství?
 
Nemyslím si, že islám jako náboženství nese přímou vinu za násilí. Jde o zneužití islámu. Na druhou stranu je třeba vidět a rozumět tomu, že členové Boko Haram jsou muslimové, nikoli křesťané. To se nedá popřít a když pak slyším od muslimů, že to není muslimské, byl bych rád, kdyby vyšli do veřejného prostoru a zřetelně řekli, že to nepovažují za slučitelné se svým náboženstvím. Nestačí se jen distancovat s tím, že nejde o reprezentanty islámu. Vždyť oni zabíjejí i muslimy a od nich by mělo zaznít jasné odsouzení. I když jim nedávají přímou podporu, je složité rozumět jejich pozici.
 
Došlo k nějaké změně ve vztahu křesťanů a umírněných muslimů v regionu po zahájení ofenzívy Boko Haram, nějaké semknutí obou skupin před společným ohrožením?
 
Problém je v tom, že tito takzvaní umírnění muslimové se nepostavili vzestupu Boko Haram na počátku. Kdyby to udělali, mohlo by společné snažení být úspěšné. Místo toho je mnozí brali pod ochranu a zčásti to dělají stále, mají určité sympatie pro to, že bojují proti křesťanům. To se teď změnilo s posledním útokem Boko Haram na mešitu v Kanu, kdy naznávají, že i muslimové mohou být cílem této skupiny, ale stále mnozí setrvávají alespoň v nepřímé podpoře a ochraně, třeba tím, že jim dodávají informace. Pak je složité hledat spojenectví, když se obtížně věří tomu, že ten či onen muslim je nevinný.
 
A jak složité je v současné situaci vykonávat biskupský učitelský úřad, tedy být jakýmsi učitelem křesťanství a připomínat Kristova slova o lásce k nepřátelům, současně hovořit o povinnosti bránit život a ještě nabádat k zachování pokojné podstaty křesťanství – jak to vše lze dělat v atmosféře násilí?
 
Je jasné, že i v místech, kde se staly velké zločiny, musíme činit to, co nás náboženství učí. Nesmíme odplácet zlem, Ježíš to říká i svými podobenstvími. Musíme tedy neustále trénovat odpuštění, lidé se učí, jak odpouštět. Ale znovu – nedá se pouze mluvit o odpuštění, když zde zůstává násilí. Ti, kterým má být odpuštěno, musí být skutečně připraveni na odpuštění. Ale bez ohledu na všechny okolnosti my jako křesťané nikdy nesmíme obhajovat násilí, násilí se nikdy nemůže stát řešením násilí. To nevylučuje platnost práva na sebeobranu – každý má právo bránit sám sebe. Ale křesťané nesmějí sahat po odvetě, bez ohledu na to, co na nich bylo spácháno. Pochopitelně je v nynějších podmínkách velmi obtížné takto lidi vzdělávat vzhledem k tomu, čím procházejí, jakým strachem a také zkušeností, že jim zabili otce, matku, bratry a sestru. Pak je opravdu komplikované jim kázat, že musí odpustit. Ale nemáme jinou volbu, musíme jim to říkat a doufat, že i skrze modlitby dojdeme k poznání, že v naší zemi můžeme žít pohromadě. Tady není možné, aby si muslimové žili sami pro sebe a křesťané také. Potřebujeme se navzájem a musíme žít společně.
 
Západ nesmí stát stranou

Jak hodnotíte možnost vystoupit zde v Bruselu před alespoň některými poslanci Evropského parlamentu?
 
Myslím, že je to pro mě velká příležitost představit skutečnou situaci, pravdivě říci, co se děje v Nigérii. Tedy dát jim vědět a také naznačit, v jakých prostorech a jakým způsobem mohou Nigérii pomoci překonat současné problémy, tak, aby mohli působit na vládu své vlastní země. A to je i můj apel k nim.
 
A co je podle vašeho názoru tou správnou cestou pro západ, jak účinně pomoci severovýchodní Nigérii?
 
Měli by podporovat naši vládu tím, že budou asistovat naší armádě v oblasti výcviku i vybavení, a že nebudou posílat zbraně milicím Boko Haram, třeba nepřímo přes Kamerun, Čad nebo Niger, totéž se týká dalších jejich zdrojů. Pokud vlády evropských zemí pomohou odříznout Boko Haram od dodávek zbraní, od finančních i dalších možných zdrojů, a pokud podpoří naši vládu a budou se podílet na výcviku a vybavení nigérijské armády, mohou pomoci porazit Boko Haram.
 
S jakými pocity hledíte k budoucnosti?
 
Jsem naplněn nadějí. Jsem optimista a věřím, že naše armáda bude schopna tuto situaci zvládnout. Důvěřuji jim a jsem přesvědčen, že převezmou kontrolu. Bude to vyžadovat nějaký čas, ale věřím, že se to podaří. Nigérijská armáda byla schopna zvládnout konflikty v Libérii, v Sierra Leone, v Mali, a to, s čím se potýkáme, není nic většího než bylo tam. Takže si stále myslím, že to dokážeme.

Víra pomůže vše překonat
 
Připravujeme se na oslavu vánočních svátků, svátků radosti, která jistě má v pojetí víry Afričanů zvláštní projev. Je na ni místo i v současnosti nebo převládá pozornost vůči jiným stránkám příběhu Kristova narození – pronásledování, útěku, vraždám betlémských dětí?
 
Ano, letošní Vánoce prožijeme velmi smutným způsobem. Začíná být složité v těchto dnech spatřovat nějakou radost. Lidé, kteří byli vyhnáni z domova, ztratili úplně všechno a teď žijí v utečeneckém táboře, jak mohou slavit svou radost? Určitě na vánoční oslavu dojde, ale půjde o slavnost ve velmi smutné atmosféře. Jen pokud by se naši lidé mohli vrátit domů, pak by mohli slavit v radosti. Myslím si, že to budou nejsmutnější Vánoce, které jsme zažili, protože jsme dosud takovou zkušenost neměli.
Ale navzdory tomu jsme stále vděčni Bohu, že znovu můžeme slavit nádherný svátek narození našeho Pána, Ježíše Krista. Vánoce jsou časem radosti, časem pokoje, ale naši lidé bohužel teď mír a pokoj nemají, a protože to tak je, nemohou prožívat tolik radosti. Ale znovu opakuji, stále se snažíme při všech mších ukazovat radost prožívanou mimo smutek a mimo nedostatek pokoje a míru.
 
Dá se hovořit i o tom, že je Ježíš tamním lidem bližší, protože ho vnímají jako někoho, kdo sdílel utrpení, něco, co sami prožívají?
 
Naši lidé mají víru, velmi silnou víru. Navzdory těžkostem, které zažívají, si uchovávají víru v Boha. Jedna žena mi řekla, že oni mohli zapálit náš kostel, zničit naše domy, farmy, celý náš svět, ale nemohli zničit Ježíše v našich srdcích. Stále mám Ježíše ve svém srdci a svou víru, řekla mi ta žena. Takže i když zničí všechno možné, mou víru ne. Takže skutečně lze mluvit o tom, že se víra našich lidí posiluje.
 
Snad mohu i jménem našich posluchačů ujistit, že jsme s vámi v modlitbách. Na závěr vás prosím o krátký pozdrav právě jim, lidem, kteří poslouchají a podporují křesťanskou rozhlasovou stanici.
 
Chtěl bych poděkovat za tuto příležitost, kterou jste mi dali, abych sdílel svou zkušenost s lidmi z České republiky. Přál bych si, aby vyslyšeli mou prosbu a modlili se za nás. Není tu nic, co bychom potřebovali více, než je modlitba. Modlitba je to nejlepší, co pro nás můžete udělat. Prosím modlete se za nás, abychom jednou všechny tyto problémy překonali. I skrze vaše modlitby a snahu – tím jsem si jist – se to všechno může stát minulostí. Smutné okamžiky, kterými procházíme, komplikace, s nimiž se potýkáme, jednoho dne překonáme a budeme je nazývat historií. Opravdu prosím o modlitbu a jakoukoli podporu a sám prosím Boha, aby vám všem nepřestával žehnat.

S biskupem Stephenem Mamzou hovořil Filip Breindl. Rozhovor vznikl během bruselské konference o pronásledování menšin v konfliktních regionech světa, pořádala ji skupina poslanců Evropského parlamentu z frakce Evropské lidové strany.