Komentář týdne: O zákonu zachování štěstí

O ZÁKONU ZACHOVÁNÍ ŠTĚSTÍ

Současný rektor Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích Libor Grubhoffer vzpomíná na revoluční rok 1989 a zamýšlí se nad následujícími 25 lety života ve svobodném státě.

Jako by to bylo včera. Tak si pamatuji atmosféru v naší zemi před 17. listopadem 1989. Přestože poměry v zemi byly z mnoha pohledů již mnohem volnější, mohl jsem například na pozvání a s garancí finančního zajištění vycestovat na půlroční postdoktorský pobyt na univerzitu ve švédské Uppsale, s úžasem a obrovskými sympatiemi sledovat, jak každým dnem narůstá počet východoněmeckých občanů dožadujících se azylu na německé ambasádě v Praze, komunistická totalitní moc nedávala naděje na to, že to tady v Československu praskne v brzké době. Vzpomínám si, že jsem se vracel na sklonku léta ze Švédska s velmi smíšenými pocity - měl jsem jasno, zůstat bych tam nemohl, na to byly moje kořeny v rodné hroudě příliš silně zapuštěny, současně jsem však měl silný pocit, že my Češi a Slováci nebudeme snad nikdy schopni ten zatracený komunismus svrhnout. Můj švédský profesor mě skoro každý den provokoval poznámkami, cože to jsme za národ, když se nedokážeme inspirovat Poláky a Maďary a s nemožným režimem v agonii skoncovat. Štval mě s tím ukrutně. Tehdejší představitelé totalitní moci již byli vskutku neuvěřitelně trapní, jejich vláda už byla naprostá zoufalost (ostatně památné Jakešovo vystoupení na Červeném hrádku vstoupilo do dějin jako důkaz agonie komunismu v naší zemi), přesto se drželi zuby nehty, někteří už jenom zuby, jak se objevovalo na transparentech. Naštěstí zapracovala historická paměť 17. listopadu 1939, která nedala zapomenout na pravou podstatu zla totalitního režimu (nacismu), jakkoliv se komunisti snažili celá desetiletí tohoto historického milníku zneužívat pro svoji totalitní demagogii. Byli to opět studenti, podobně jako v roce 1939, kteří vystoupili statečně proti totalitní komunistické moci a strhli k rozhodnému činu podstatnou část občanů Československa. Důrazným postupem a trváním na otevřené demokracii v naší zemi jsme dosáhli svého, komunismus ve své trapnosti byl konečně poražen. Nastalo obrovské uvolnění štěstí, přímo erupce štěstí, kdo to nezažil, nedovede si to ani představit. Věci příští budoucnosti se však začaly záhy komplikovat. Divoká privatizace, neviditelná ruka trhu coby principiální regulátor tržní společnosti, obrovské trhliny v právním systému, zlatokopové, tunely, ekonomická kriminalita, blbá nálada ve společnosti, ztráta iluzí, ekonomická krize, nouze o práci a nezaměstnanost. Nicméně svoboda a demokracie, pluralitní politický systém, rovné příležitosti, otevřené hranice, nekonečné možnosti osobního rozvoje, příslušnost k civilizovanému světu, členství v NATO a EU, to vše bohatě vyváží zmíněná negativa přesně podle "Zákona o zachovávání štěstí". Každý den děkuji Pánu Bohu, že jsme se v Listopadu 89 dočkali pádu komunistického režimu a že jsme se konečně mohli nadechnout a vydat se do světa v přeneseném i vlastním slova smyslu. Jedno mají politika a politici společné ať jde o totalitní či demokratické pořádky: moc a peníze je kazí, a tak v naprosté většině případů dříve nebo později ztratí soudnost a nedokáží včas odejít. Zachvátí je totiž falešný pocit jedinečnosti potažmo nepostradatelnosti, začnou být trapní, drží se zuby nehty a někteří už zase jenom nehty. Zdá se, že s tím se nedá nic udělat. A přeci, dobrá mysl a radost ze života ve svobodné demokratické zemi, která je naštěstí už také členem NATO a EU, jsou řešením pro další směřování naší občanské společnosti.

převzato z časopisu Jihočeské univerzity