Komentář Pavla Jajtnera: Smát se či plakat?

Smát se či plakat?

Vrcholem politické demagogie kolem opět odročených církevních restitucí je lživé a zlovolné tvrzení, že vrácení části nezákonně zabaveného, tedy uloupeného majetku teprve po více než 22 letech jeho protiprávního užívání tím státem, který by se rád nazýval státem právním, je darem. Darem je pouze to, co obdarovanému nikdy nepatřilo. Ukazuje se ale, že počítat s tím, že co volič to blbec (abych parafrázoval jednoho významného českého baviče), dokonce blbec závistivý, se vyplácí. Je jen politováníhodné, že drtivá většina občanů, kteří by si jistě jako jednotlivci nechtěli nechat líbit, aby v jejich uloupených domech po desetiletí bydleli jiní, vrácení toho, co bylo ukradeno a svévolně po desetiletí užíváno, věřící menšině upírá.

Pozadu nezůstává ani požadavek Hradu, vznesený v těchto dnech, na „osobní garance premiéra, že církevní restituce neprolomí hranici 25. února 1948“.  Takový výrok, počítá opět s tím, že „co volič, to blbec“. Časová hranice restitucí je jasně stanovena zákonem. Žádá se tedy, aby premiér osobně ručil za dodržování zákona? K čemu pak máme policii a justici? Nebo se počítá s tím, že při vydávání majetku se oprávněnost nároku nebude ověřovat? Nebo se jen cosi hraje na domněle nevědomé voliče?

Jiný případ: Skupina politiků bez mandátu od voličů, která figuruje navzdory veškeré slušnosti v parlamentu a dokonce ve vládě, podmiňuje schválení  majetkového vyrovnání státu a církví předchozím schválením zvýšení daní.  Prý si nelze dovolit zvyšování výdajů, když není naděje, že by vzrostly příjmy.  Prý si „nikdo nekoupí barák, když přišel o zaměstnání“.  To je prachsprostý populismus a drze průhledná argumentace, opět pro domněle nevědomé voliče. Jaksi se přehlíží, že půjde o zvýšení výdajů asi o jedno promile ročního rozpočtu. To lze jistě ušetřit jinde. Vždyť pokud by se podařilo jen o něco málo omezit korupci ve veřejných a státních zakázkách, výdaje státního rozpočtu by se snížily nejméně desetinásobně ve srovnání s předpokládaným navýšením výdajů na splátky finančního vyrovnání s církvemi. Ušetřit by se dalo i na přebujelé veřejné správě.

Jaksi se přehlíží, že již zavedené zvýšení daně z přidané hodnoty nevedlo ke zvýšení příjmů státní pokladny, nýbrž naopak k jejímu snížení. Lidé méně utrácejí. Totéž lze očekávat od zvýšení daní z příjmů. Lidé jednoduše své aktivity omezí. Před lety mně jeden dobrý přítel, který žil ve švédském exilu řekl: „Vydělávám dost a mohl bych si vydělat ještě víc, ale nebaví mě odevzdat 65 procent toho, co vydělám, státu, který rozdává narkomanům sterilní injekční stříkačky“. Lidé budou méně pracovat, protože tak jim bude stát méně brát. Zvýšením daní nad určitou mez se příjmy státu nezvýší. To ví nejen ekonomové a analytici ekonomického vývoje. Nelze si myslet, že to lidé nevědí. Proč tedy – paní Peake - raději neříci hned a poctivě, že pro církevní restituce nezvednete ruku proto, že  si tím uzavíráte možnost znovuzvolení tam, kde si zmanipulovaná většina církevní restituce nepřeje? Proč rovnou neříci: Pro církevní restituce vlastně hlasovat nechci, ale chci tento průhledný záměr obléci do slušivějšího kabátu.  Protože vyšší daně nejspíše schváleny nebudou, mohu si umýt ruce a tiše doufat, že nevědomý volič mě zvolí znovu pro mou slušivou róbu či kravatu, nebo třeba chutný volební guláš či kořalku.

Protože takovou odvahu nelze zkrátka od nové generace českých politiků žádat. Vždy platilo a bude platit, že dlouhodobě prospěšné může být jen to, co je čestné. Prospěch z nečestného jednání je vždy jen dočasný. Kolik je ale v naší politice těch, kdo jednají „sub speciae aeternitatis“ – pod zorným úhlem věčnosti? A kolik z těch, kteří s těmito ideály do politiky vstupovali, politika dříve či později semlela a zkorumpovala?

Smyslem zastupitelské demokracie je vybrat ty nejlepší možné zástupce a vykonavatele zájmů obecného prospěchu. Ať už v oblasti moci zákonodárné, výkonné či soudní. To se nejen v českomoravské dolině, ale v celém bohatém euroatlantickém světě dlouhodobě přestalo dařit.

Proč?

Kvalita politických vůdců a kvalita voličů jsou spojité nádoby. Národy, které většinově nectí osvědčené hodnoty, jakými jsou zejména pravda, spravedlnost, solidarita a svoboda, nemohou očekávat, že političtí vůdcové, které vyberou podle svých pokleslých měřítek, budou tyto hodnoty prosazovat a ctít. Občan, který uplácí policistu, úředníka či pojišťovacího agenta, nemůže očekávat, že političtí vůdcové, které vybere podle svých pokleslých měřítek, budou vzory ctnosti, pracovitosti a neúplatnosti.

Právě takto vzniká začarovaný kruh, kde demoralizované národy mají demoralizovanou vládu, což způsobuje jen další demoralizaci, nespokojenost a nakonec výbuch hněvu lidu, který skončí pořádkem za cenu nesvobody, jejž nastolí nová totalita hnědé, rudé nebo kterékoli jiné barvy.

Pokusme uvědomit si, co nám hrozí a konečně už jednou nemlčet a dát rezolutně najevo, že premisa politických žonglérů: „co volič, to blbec“, bude napříště nepoužitelná.
 
Pavel Jajtner, září 2012