Komentář Pavla Jajtnera: Pozdní lítost

Pozdní lítost

Komentář týdne pro vysílání 15. prosince 2012.

K adventu, času usebrání a zamýšlení, patří i zpytování svědomí a případná lítost nad tím, co se nám nepovedlo. Někdy to bývá lítost pozdní. Ale i ta může přinést potřebné prozření a poučení a mít tak očistný účinek.

Dostal jsem nedávno po e-mailu - k podpisu a poslání dál - petici proti čerstvě jmenovaným komunistickým funkcionářům v krajích. Chtělo se mně napsat odesílatelům rovnou, že jejich snaha přichází pozdě a připomenout jim slova mého zvěčnělého tchána, který říkával: „Kdyby nebylo mamonismu, nebylo by komunismu.“ K petici jsem se nepřipojil. Pokusím se vysvětlit, proč  bez nároku na úplnost předkládám tuto stručnou analýzu, v níž se pokouším pojmenovat příčiny toho, čemu dnes musíme čelit.

Nejsem sám, kdo se děsí, že se komunisté vracejí, ale musím se zamýšlet, jak k tomu došlo. Příliš mnoho bylo těch, kteří stejně, jako odesílatelé petičního e-mailu patřili už před dvaceti lety k lidem, kterým „běhal mráz po zádech, když slyšeli slovo morálka“. Také oni, jako jejich Učitel, neznali špinavé peníze. Také pro ně, jako pro jejich Učitele, prostředky světil účel. Už tehdy jsem se s některými z nich přel, zda je správnější prosazovat kapitalismus neviditelné ruky trhu nebo sociální tržní ekonomiku.  Naše diskuse nikam nevedly. Bylo jednodušší ponechat si svůj názor a dalším sporům se raději vyhnout.

Plynuly roky a postupně se ukázalo, že strana, která politiku ve smyslu výše zmíněných „zásad“ v této zemi nastolila a uvedla v život, nebyla ani občanská, ani demokratická. Byla to, jak se lidově říká, „strana koryta“. Měla bohaté přívržence a sponzory, kterým se „investice“ do stranické pokladny mnohanásobně zhodnocovaly v ziscích z předražených státních zakázkek a lukrativních funkcí.

Ale protože žádný potenciál není nevyčerpatelný a dlouhodobě úspěšné a prospěšné může být pouze to, co je čestné, stalo se to, co se stát muselo. Už není z čeho brát, lidé jsou nespokojeni, mnohdy právem a dochází k protestní volbě. Neplatí vžité, ale překonané paradigma trvalého ekonomického růstu, neplatí, že člověk je bytost převážně racionální. Naopak platí, že emoce jsou silnějším politickým fenoménem než racionální uvažování, platí, že vývoj ekonomiky se nepodřizuje ani těm nejrafinovanějším matematickým modelům. Ukazuje se, že regulérnost voleb deformuje korupce a dezinformace. Média už dávno nejsou svobodná, protože jsou závislá na ziscích, které dokáží vyprodukovat. Pro své voličské rozhodování tak  lidé nemají dostatek pravdivých informací a většina se nenamáhá si je opatřit jinak, především vlastním uvažováním.

Tak se úspěšnými staly politické strany, které říkají lidem, co chtějí slyšet v čase, kdy dobře už bylo, ale jejichž cíle jsou tytéž: získat moc a přístup k rozhodování o státních penězích, kterými si pak naplní své bezedné kapsy. Sponzoři, kteří opustili včerejší vítěze a dnešní poražené, se jim jen hrnou. Už není z čeho brát, ale ještě je možné dělat dluhy. Ještě lze například na veřejných zakázkách nepoctivě vydělávat stamiliony, ještě lze nechodit do práce a brát za to peníze. Bez ohledu na různé programy, proklamace a rétoriku  existuje jen jedna jediná úspěšná a skutečně silná politická strana: strana koryta. Včera to byla strana, jež nebyla ani občanskou, ani demokratickou, dnes je to strana, jež není ani sociální, ani demokratická a zítra to možná bude strana s marketingově úspěšným názvem „komunistická“, jejíž činovníci by si však sotva přáli, aby soukromé vlastnictví bylo zakázáno a všechno, co si za uplynulé čtvrtstoletí „vydělali“, bylo zase společné.

Nepochybuji, že jsou v tomto národě i lidé čestní, slušní a spravedliví, ale co je jim to platné, jsou-li a budou-li - nejspíš navždy - pouhou menšinou, jejíž hlas byl v uplynulých desetiletích příliš korektně tichý a nemohl soutěžit s hlasitostí projevů velkých Učitelů a demagogických rétorů ochotně šířených prodejnými médii. Dnes jejich hlas zaniká navíc ještě ve vřavě rozlícených davů...

Pozdě litovat. Máme to, co si zasloužíme. Kdyby nebylo mamonismu nebylo by komunismu. Komunismus jsme mohli vymýtit jenom tím, že bychom byli uvedli do života spravedlivější politický systém. To se nestalo, vedle mnoha jiných příčin také proto, že hlasu menšiny spravedlivých nikdo nenaslouchal.

Jsme tam, kam jsme se dostali kvůli nekritickému obdivu mnohých z nás k velkým Učitelům a obratným rétorům, kteří nám uměli namluvit, že nikdo jiný než oni nerozumí lépe světové  ekonomice a burzovním zprávám, že nikdo jiný, než oni nezhodnotí a neochrání naše majetky, jsme tam, kam jsme se dostali kvůli tolerování nepoctivosti a korupce,  kvůli nekonání toho, co jsme měli a máme konat, kvůli lenosti přemýšlet, hledat pravdu a někdy tak i riskovat, kvůli vlastní voličské nesvéprávnosti...

Nezoufejme. Za nějakých pár desítek let může - možná - být zase líp. Dějiny se kvůli lidské nepoučitelnosti opakují a bída, která nás čeká, zplodí pokoru. Pokora zplodí píli. Píle zplodí bohatství. To všechno za předpokladu, že Pán dějin nerozhodne jinak a pouze do té doby, než bohatství zplodí pýchu, jež zplodí konflikt, který přinese zase bídu...  Ale kolo dějin jen zdánlivě drtí nespravedlivé stejně jako spravedlivé, dobré stejně jako zlé. Lidské dějiny jsou především dějinami spásy. A tak ti, kdo usilují o dobro a spravedlnost, mohou chovat adventní naději, že utrpení tohoto světa nesnášeli nadarmo.

DG, Pavel Jajtner, listopad 2012