Katolické dny jako inspirace pro českou církev
V bavorském Řezně končí 99. německé katolické dny. Od středy 28. května do neděle 1. června 2014 nabízejí bohoslužebný, diskusní, přednáškový a kulturní program. Zúčastnili se jej také zástupci katolické církve v České republice.
Jedním z hostí byl pražský arcibiskup kardinál Dominik Duka. Ve svém vyprávění zavzpomínal na kněžský a řeholní život v době komunistické totality a německým návštěvníkům představil svoje působení na biskupském stolci v Hradci Králové i svoji současnou činnost ve funkci pražského arcibiskupa. Katolické dny pro něj znamenají především příležitost k osobnímu setkávání. Radiu Proglas řekl:
„Myslím, že si musíme uvědomit historický vývoj. Katolické dny, mohli bychom říci sjezd, se realizovaly v době kulturního boje za kancléře Bismarcka, kdy byla katolická církev utlačována. Měly ukázat nejen katolíkům, ale celé německé společnosti, co je katolická církev, jaké jsou její cíle, a jakým způsobem pracuje. A myslím, že něco takového potřebujeme i my. Katolická církev ve Spolkové republice Německo má k dispozici rádio, televizi i další sdělovací prostředky. Přesto ví, že když se lidé sejdou, mohou spolu hovořit. U každého stánku je pět nebo šest, někdy i deset lidí, kteří se příchozím věnují. Myslím, že to je důležité a stojí to za zamyšlení, zda bychom se o něco podobného neměli postupně pokoušet,“ uvedl český primas.
Na řezenské univerzitě promluvil i profesor Tomáš Halík. Čerstvý nositel Templetonovy ceny navštěvuje Katolické dny opakovaně. Na posledních ročnících si cení zejména důrazu na mezináboženský dialog a jako významný fakt připomněl rovněž účast politické reprezentace. Také on nachází na Katolických dnech podněty pro české prostředí:
„Myslím, že se u nás musíme učit kultuře dialogu. To platí i o dialogu mezi různě zabarvenými křesťanskými skupinami. Jsou lidé, kteří zdůrazňují otevřenost církve a jsou lidé, kteří více cítí odpovědnost za kontinuitu tradice. Ti i oni mají v církvi své místo. V německé církvi existuje něco, čemu se říká „Streitkultur“, tedy kultura sporu. Jestliže na něco máme odlišné pohledy neznamená, že ten druhý je hloupý nebo zaujatý, že je to skrytý nepřítel. Ale je to někdo, kdo mi může rozšířit můj vlastní horizont. Tato kultura dialogu i mezi lidmi, kteří zastávají různé pozice je něco, co se my v Čechách ještě musíme učit. A co se musíme učit i v české církvi.“
