Glosa arcibiskupa Graubnera: Evropa a uprchlíci

V posledních dnech se hodně mluví o přistěhovalcích do Evropy. Otevřenost jedněch a strach druhých vytváří napětí. Nejsem politik a jsem rád, že nemusím řešit evropské otázky, ale jako křesťan si myslím, že je třeba být vždycky ochoten pomoci potřebným a jako občan si myslím, že je třeba řešit zásadnější otázky, než kvóty uprchlíků pro jednotlivé země. Zdá se, že na tomto problému podobně jako před nedávnem na omezení evropských vztahů k Rusku kvůli jejich podpoře nepokojů na Ukrajině, nebo před pár lety při řešení světové finanční krize, je vidět, že Evropská unie zatím ještě není skutečnou rodinou národů, ale organizací, která staví na ekonomice a administrativních strukturách, že národy ani jejich představitelé ještě nemilují ty ostatní stejně jako sebe, že pro všechny je nakonec košile bližší než kabát.
 
Jestli máme být rodinou národů, nemůže se jeden národ tvářit, jako by se ho problémy jiného národa netýkaly. Sousedé si musejí pomáhat a není možné nechat uprchlíky jen v jedné zemi. Současně je ale třeba společně pracovat na řešení problémů v kořeni. Je třeba, aby evropské země společně pomohly zemím, odkud lidé utíkají, aby se tam dalo pokojně žít a lidé nemuseli utíkat. To je velký a zásadní úkol, který nezvládne nikdo sám, ale je příležitostí k osvědčení opravdové spolupráce.
 
Někteří lidé se bojí o naši kulturu, myslí, že velké množství lidí jiné kultury musí způsobit velkou změnu dosavadní kultury. To je pravda, ale vážnější je otázka, jestli jsme naši kulturu už sami nepohřbili, když vymíráme a vůbec nám to nevadí. Nebráníme se ideologiím, které nás pohřbívají. Evropský parlament neřeší zásadní otázky budoucnosti evropské společnosti, ale dělá Strategický plán genderové rovnosti. Situace, kdy jen dospělí mají právo na realizaci svých představ o štěstí a nikdo nechrání práva dětí na lásku a věrnost rodičů, na stabilní harmonickou rodinu, neodpovídá křesťanské kultuře. Sobecké prosazování vlastních zájmů je opakem lásky, která hledá dobro druhého. Sobectví vede nakonec vždycky ke smrti. Ty dobré myšlenky, z nichž se Evropská unie zrodila, však vycházely z lásky, která chce dobro druhého. K tomu se musíme vrátit a pak můžeme počítat s tím, že podobně jako po rozpadu Římské říše, i dnes křesťané prokvasí společnost v novém složení a přispějí k vytvoření nové křesťanské kultury.
 
Církev vždy nabízela uprchlíkům azyl. Dělá to v některých zemích i teď. Ale je třeba rozlišovat uprchlíky, kteří byli vyhnáni z domova a jde jim o život, pak ty, kteří jdou jen za lepším blahobytem, případně ty, kteří jsou politickými vyslanci s úkolem rozšířit řady a vliv muslimů v Evropě. Těm prvním je třeba bezvýhradně pomoci ve všech demokratických zemích, Česko nevyjímaje. Ti druzí, i kdyby byli přiděleni do méně bohatých zemí EU, se postupně přesunou do zemí s nejvyšší životní úrovní a nejštědřejším systémem sociální podpory. Na ty třetí by se mělo dát pozor, protože mohou být nebezpeční pro demokracii.
 
I když máme být otevření pro všechny potřebné, myslím, že bychom se měli především podívat na trpící křesťany, kteří jsou jiné národnosti a jiné národní kultury, ale staví na stejném základě, na kterém vyrostla i naše kultura. Dal bych přednost těm, kteří byli vyhnáni tak zvaným Islámským státem a živoří ve stanech cizí země. Na mé pozvání nedávno navštívil Česko arcibiskup z iráckého Mosulu (biblického Ninive), který žije s padesáti tisíci svých věřících v utečeneckých táborech v Kurdistánu. Jsou mezi nimi lidé vzdělaní a dříve i majetní. Ti by se uměli přizpůsobit i pracovat. U nich bychom se nemuseli obávat, že rozmnoží řady nezaměstnaných, nebo že budou mezi nimi teroristi.
 
Naše země se musí otevřít potřebným, ale zároveň musí mít svou jasnou identitu. Zdravá národní hrdost nemá nic společného s rasismem či nacionalismem, které se i u nás objevují a jsou odsouzení hodné.  Láska k vlastnímu národu nevyhání cizince, ale především buduje svou rodinu a svůj dům, v němž pak velkoryse vítá hosty. Pokud domácí pán nemá děti a sám se toulá, pak jeho dům obsadí jiní a on sám se může stát bezdomovcem. Znovu jsme u kořene. Chceme-li se zbavit strachu o budoucnost, musíme být společností přívětivou k rodinám a dětem, musíme nést zodpovědnost za svou národní budoucnost, pak budeme mít na to, abychom velkoryse pomáhali chudým cizincům. Tím neříkám, že můžeme pomoc odkládat, obojí může jít současně. Představy, že nedostatek dětí nahradí na pracovištích či v odvodu daní a příspěvků na naše důchody cizinci, jsou však krátkozraké.
 
Demokratické struktury naší společnosti můžeme zachovat, když demokraticky smýšlející lidé budou mít početní převahu. Jinak je ti druzí jednou demokraticky přehlasují a pak budou vládnout po svém. Ostatně obě diktatury minulého století se dostaly k moci na základě demokratických voleb. V Sarajevu jsem už před léty slyšel muslimský hlas: Do Evropy vstoupíme podle vašich zákonů, ale vládnout v ní budeme podle našich zákonů. A má to logiku. Ateistická Evropa nemá budoucnost, protože ateismus žije z negace, z popírání, z odporu. To není konstruktivní a nepřináší to naději. Nebude-li Evropa křesťanská, bude jednou asi muslimská. Pro náboženství a víru se dnes rozhoduje každý sám v plné svobodě, ale s tvrdým důsledkem nejen pro jeho osobu. Nese spoluodpovědnost za rodinu i za celý národ.
 
Nechci nikoho soudit kvůli tomu, že má strach, ani kvůli tomu, že se ještě neprobudil. Rád bych ale pozval k moudré zodpovědnosti. Nejprve je nutné vyjít z egoismu a žít pro děti, které je třeba dobře vychovat. Pak může mít národ budoucnost. Pak může velkoryse přijímat hosty, tím ovšem nemyslím jen známé a kamarády, ale i ty cizí potřebné. Bez této otevřenosti a pohostinnosti bychom se ani nemohli nazývat skutečnými křesťany. Když jsme uvěřili Kristu, víme, že on si přeje, abychom mu ukazovali svou lásku skrze potřebné. Říká přece: Co jste udělali jednomu z nich, udělali jste mně. Jsem rád, že někteří křesťané jsou u nás dobrým příkladem pro ostatní a nejen přispějí na charitní sbírku pro pronásledované, ale sami už nyní nabízejí ubytování a další pomoc pronásledovaným křesťanům, pokud by přišli k nám. Díky za velkorysost!