Vzpomínka na holocaust – uchovat historickou paměť
Na celém světě se 27. leden, výroční den osvobození nacistického vyhlazovacího tábora v Osvětimi, stal Dnem památky obětí holocaustu a předcházení zločinů proti lidskosti. Také v Česku se konala shromáždění, jejichž účastníci hovořili o potřebě předávat mladé generaci informace o tom, co předcházelo nacistické likvidaci židů.
"Pokud si nebudeme připomínat tuto událost a nebudeme říkat našim mladým, co k tomu vedlo a jaké byly dopady a důsledky, pak vážně ohrožujeme naši mládež, protože víme o skupinách velice agresivních neonacistů, rasistů všeho druhu, kteří informační vakuum mládeže určitě vyplní, a to velmi nebezpečným a nesprávným způsobem," 
přibližuje význam vzpomínek na události 30. a 40. let minulého století místopředseda Mezinárodního křesťanského velvyslanectví Jeruzalém (ICEJ) Karel Sedláček. Jím reprezentovaná instituce pořádá v tomto roce sérii akcí, které mají upozornit na nebezpečí antisemitismu a etnické či náboženské nesnášenlivosti.
V Českých Budějovicích se například podílela na organizaci vzpomínkové akce, na kterou přijela také Susanna Kokkonenová, vedoucí křesťanské sekce jeruzalémského muzea holocaustu Jad Vašem. Během besedy odpovídala i na častou otázku, kterou lidé v souvislosti s vyhlazováním židů pokládají: Kde byl Bůh a proč dopustil takové zlo? "Netvrdím, že na to znám odpověď, ale citovala jsem tady katolického kněze, otce Pavlikovského, který se hodně zabývá otázkami křesťanů a holokaustu. On řekl, že si musíme uvědomit, že Bůh v dějinách převážně pracuje skrze lidské bytosti. Takže otázka Kde byl Bůh? se dá přeložit jako otázka Kde byl člověk? Co jsme udělali? Jak to, že lidé nebyli připraveni poslechnout Boží hlas?" uvedla Kokkonenová.
Pietních aktů v samotné Osvětimi (za účasti německého a polského prezidenta Christiana Wulffa a Bronislawa Komorowského), v berlínském spolkovém sněmu (kde se hovořilo o nacistickém vyhlazování Romů), v našem Senátu i na dalších místech se účastnili pamětníci, kteří pobyt v táborech smrti přežili, často jako jediní z rodiny. Hana Tvrská se jako čtrnáctiletá dívka dostala v dubnu 1942 do Terezína, odkud ji čekal o rok a půl později transport do Osvětimi. "Nejhorší byl pohled na kouř z plynových komor, který šel z komínů ve dne v noci. V Osvětimi jsem přestala být číslo AKB 385, ale bylo mi vytetováno číslo 73 685, což bylo moje další jméno," vzpomíná po téměř 70 letech Hana Tvrská. "Je důležité a dobré si připomínat holocaust takto jednou za rok, ale ještě mnohem důležitější je aktivně reagovat, klást si otázky, hledat na ně odpovědi, ptát se po našich hodnotách, hovořit o morálních volbách, které jsou relevantní pro dnešní dobu, zkrátka dělat všechno pro to, aby se to, o čem tady hovoříme, už nikdy v budoucnosti neopakovalo," dodala při vzpomínkové akci v Českých Budějovicích Susanna Kokkonenová.
