Čtení jmen obětí holocaustu v Brně
V jednadvaceti českých a moravských městech se dnes od 14 do 17 hodin četl seznam obětí holocaustu v připomínce Jom ha Šoa – dne holocaustu. Nově se do akce připojily Karlovy Vary, Mikulov, Nýrsko, Prostějov a Teplice. Termín připomínky se určuje podle židovského kalendáře na 27. nisan a odvozuje se od data povstání ve varšavském ghettu 19. dubna 1943, podle židovského kalendáře 14. nisanu, tedy data židovského svátku Pesah. Akce se koná pod záštitou velvyslance státu Izrael v České republice Jeho Excelence Daniela Merona a ministra zahraničních věcí ČR Tomáše Petříčka.
Po jedné hodině se vydávám s růžencem a mikrofonem do středu města Brna. Blíží se druhá hodina, počasí je lehce větrné, ale slunečné. Před Místodržitelským palácem stojí malé zastřešené pódium s mikrofonem a kolem něj chystá informační materiály hlouček lidí. Mladá dobrovolnice s Davidovou hvězdou na řetízku kolem krku mi poskytuje pár informací: „Jom ha Šoa se pořádá v České republice od roku 2006, čtení se začlo v Praze, ale Brno bylo jedním z prvních měst, které se připojilo asi o dva roky později, a ohlas je všobecně velmi dobrý, setkáváme se s širokým zájmem z řad veřejnosti a každoročně se přidávají další a další lidé, kteří přicházejí přečíst jména těch, kteří byli zavražděni.“ Ptám se na včerejší pochod padesátky pravicových extremistů, který byl zastaven a rozpuštěn, a na bezpečnost v zemi z pohledu dnešní židovské komunity. Akce se pořádá za patřičných bezpečnostních opatření. Na místě je vidět určitá opatrnost: dobrovolnice nechce zveřejnit své jméno, komentáře k projevům antisemitismu na politické scéně jdou raději stranou. Zkušenost říká, že je lepší neprovokovat.
Odbíjí 14. hodina a krátké úvodní slovo připomíná i hrdinství povstalců varšavského ghetta, všech věrných i všech, kdo se snažili jakýmkoli způsobem pomoct pronásledovaným. Pak začíná čtení, kterého se účastní kdokoli, kdo si na stánku vyzvedne papír se jmény. Beru si také seznam a vystojím frontu na mikrofon. Po přečtení odevzdám list papíru do otevřeného kufru a jdu do stínu na lavičku. V tichosti se pomodlím růženec. Nakonec se vydám ještě za předsedou brněnské židovské obce. Shrnuje mi několika slovy smysl celé akce a na otázku, co by chtěl vzkázat občanům naší republiky, odpovídá: „Možná by se měli zamyslet nad tím, že tady na mnoha místech České republiky vzpomínáme na nešťastné a zavražděné naše spoluobčany. Za tu dobu, která je té připomínce věnovaná, je nestihneme ani všechny přečíst. Možná by stačilo, aby se nad tím každý zamyslel.“
