Návrat ke Kristu, uchování rodiny – s biskupem Radkovským o 28. říjnu

Návrat ke Kristu, uchování rodiny - s biskupem Radkovským o 28. říjnu

Pořad v souvislostech


Století naší republiky
Budeme vysílat

Církev podruhé oslaví Světový den chudých
Všimli jsme si
Všimli jsme si
Vysílali jsme


Církev podruhé oslaví Světový den chudých

Církev podruhé oslaví Světový den chudých

Klimatické změny 2018
Audioarchiv
26. října 2018 Všimli jsme si Autor: Filip Breindl

V souvislosti s oslavami 100. výročí vzniku Československé republiky povede emeritní plzeňský biskup František Radkovský 28. října 2018 na Masarykově náměstí v Plzni Modlitbu za vlast, duchovní zastavení k státnímu svátku. Pro aktuální pořad Všimli jsme si vznikl tento rozhovor s biskupem Radkovským:

Právě jsme vás zastihli při přípravě promluvy k této příležitosti. Jaké to je ponořit se do historie, když si vyhledáváte podklady pro své vystoupení na plzeňském náměstí?

Právě teď jsem si chtěl zdokumentovat, kdy vlastně bylo pokřtěno prvních 14 přemyslovských velmožů se svými družinami, což zřejmě bylo na Zjevení Páně v lednu 845 v Řezně. To jsou první důležité momenty, kdy se český útvar začíná formovat a postupně se zapojuje jako křesťanské území a počítá se s ním v rámci mocnějších sousedů, především německých kmenů. Po Bořivojově křtu tady ten český státní útvar je až do dneška přes všechny peripetie. Býval třeba součástí jiných celků, jako byla rakousko-uherská monarchie. Existuje stále a zase patříme do velkého útvaru Evropské unie.

Co z toho lze vyvodit pro samotných 100 let od roku 1918 a pro naše další směřování?

I během té stovky let československého a později českého státu došlo k mnoha peripetiím, stát musel snášet různé těžkosti, především obě totality, nacistickou a komunistickou. Díky Bohu je přečkal a oba státy, Česko a Slovensko jsou spolu velice přátelské a je to dobře. Počítám, že připomenu tuto historii, za kterou je potřeba děkovat, ale také chci vyzvat k modlitbám za přítomnost a budoucnost, abychom se tu neztratili, protože nikdo neví, jaké bude budoucnost celé Evropy, kde se projevují různé ideologie neomarxistického typu, které jdou bez Boha, a my nevíme, do čeho Evropa směřuje. Byl bych rád, kdyby to dopadlo dobře.

Když zmiňujete určité zneklidňující momenty, kde hledat zdroj naděje, o co se v této době opřít?

Myslím si, že jde hlavně o to uvědomit si, že Evropa potřebuje víru, potřebuje základ, o který se může opřít. To bez víry, bez Boha. Ke štěstí člověk potřebuje víc než jen blahobyt a svobodu, potřebuje oživit svou duši. Za to je potřeba prosit, aby tu zůstalo. A také aby tu zůstalo to, co je základem každé společnosti, tedy rodina vytvářející dobré zázemí pro růst svých členů. Je třeba prosit, aby Evropa zůstala věrná Kristu, nebo aby se k němu vrátila. Čím méně bude mít dětí a čím víc bude zabořena do toho materialismu a spotřební kultury, tím méně bude mít síl přežít. To vzbuzuje obavy.

V souvislosti se svátkem 28. října se zeptám, jaký by podle vás měl být správný vztah křesťanů ke státu, který nemusí jít z jeho pohledu správným směrem?

Máme demokratickou, otevřenou společnost. Je třeba, aby se křesťané nasadili a přinesli svůj příspěvek této společnosti, ať už svou prací, službou, třeba v sociální a charitativní oblasti, dále činností duchovní, kulturní a vzdělávací a výchovnou. Když budou tento příspěvek přinášet a snažit se o službu společnosti, budou také slyšet a bráni v úvahu se svými názory a křesťanským přesvědčením i v politické debatě.

Za důležité pokládám také to, aby naše země zůstala členem Evropské unie, která samořejmě má své nemoci a se vším nejsme schopni souhlasit. O to víc je potřeba, aby dobré názory přišly a byly vedeny nikoli v duchu nikoli rozbít, ale zlepšit a vytvořit skutečné společenství národů a států, které jsou schopny a ochotny spolupracovat, protože vědí, že jedině společně je čeká budoucnost, ale každý na vlastní pěst nedokáže nic.

Co byste popřál našim posluchačům k tomu státnímu svátku, ke dni, kdy si budeme připomínat 100 let od vzniku republiky?

Chci popřát především vděčnost Bohu za to, co jsme dostali a prožili, protože to vůbec není samozřejmé. Stálo to mnohé oběti a krev vězněných, mučených a popravených,ale tato země zůstává demokratickou a je součástí většího útvaru evropského, který svou tradicí vychází už z doby Karla Velikého. Je potřeba, abychom za to byli Pánu vděční, i za to, co máme, jak se vlastně máme dobře. Vedle děkování je třeba prosit, abychom si i uprostřed toho blahobytu uchovali víru a to, že člověk ke štěstí potřebuje také duši a srdce otevřené k Bohu. K němu nakonec směřujeme, to je náš domov, ke kterému se obracíme a kam vede každá naše modlitba. To přeji všem, aby tohle otevření Bohu a zakotvení v této společnosti tu zůstalo i do budoucna.