Glosa arcibiskupa Graubnera - O návštěvách

Glosa arcibiskupa Graubnera - O návštěvách
22. května 2015 Události, Komentář týdne Autor: Lucie Švestková

V aktuální glose se olomoucký arcibiskup Jan Graubner ohlíží za připomínkami výročí návštěv Matky Terezy a papeže Jana Pavla II. v jeho sídelním městě a také za setkáním s arcibiskupem Mouchem z iráckého Mosulu. Zamyšlení uslyšíte v sobotu 23. května 2015 v 7.30 a 18.20, opakujeme v neděli v 1.45 a v pondělí v 10 hodin. 

Minulé dny byly ve znamení návštěv.

V Olomouci jsme si v těchto dnech připomínali 25. výročí krátké návštěvy blahoslavené Matky Terezy v našem městě, kde ji tehdy přivítal arcibiskup Vaňák a ona oslovila lidi shromážděné v katedrále. Dodneška si živě pamatuji, jak jsem ji spolu s otcem biskupem Hrdličkou doprovázel do helikoptéry, ba téměř nesl, protože vítr od vrtule by ji snad odnesl. Tak drobná osůbka a s tak širokým srdcem, že dovedla oslovit celý svět a tak mnohým dávala příležitost setkat s Bohem, s jeho láskou.

Na Svatém Kopečku jsme si připomněli 2O. výročí návštěvy svatého papeže Jana Pavla, jehož návštěva patří jistě k těm nejvýznamnějším v našich dějinách. Někteří se ptají, čím byl ten člověk tak výjimečný, čím získal tak velkou popularitu, když se nepodbízel a ukazoval spíše náročný ideál? Byl to jistě člověk mimořádně nadaný, schopný, zapálený pracovitý a laskavý. Já si však myslím, že tajemství jeho úspěšnosti bylo především v jeho odevzdanosti Bohu, kterému se radostně dal k dispozici, a nikdy se už nezabýval sebou. Plně důvěřoval Bohu, kterým se dal vést, a proto se cítil úžasně svobodným. Neměl překážky ve vztahu k žádnému člověku. Pro všechny byl otevřený a všichni se u něho cítili přijatí a navíc štědře obdarovaní, protože měli možnost se v něm setkávat s Bohem. Mnozí si  ani neuvědomovali, že jde o Boha, a vnímali to jen jako jeho mimořádné osobní kouzlo. Prostě, žil mezi námi skutečný světec, který ze sebe nic nedělal, rozdával radost a uměl si dělat žerty i ze sebe. Osobní setkání s ním beru jako důkaz, že svatost je možná i dnes, a silné vzpomínky na něj jako pozvání pro nejširší vrstvy na cestu šťastného života podle jeho vzoru.  Podobně zavzpomínali mnozí účastníci oslavy, mezi nimiž byl jako nejvzácnější host kardinál Stanislav Dziwisz, dnešní arcibiskup Krakova, dřívější papežův sekretář.  Absolvoval s papežem všechny cesty po světě, ale potěšilo nás, že i po letech považoval papežovo setkání s mládeží na Svatém Kopečku za jedno z nejsilnějších. Očividně ho oslovilo i dnešní setkání, zvláště svědectví Střípků, hudební skupiny tehdejší mládeže, která oživila atmosféru vzpomínání i oblíbenými písněmi, které zněly stejně jako tehdy před papežem. Po dvaceti letech však s nimi zpívaly i jejich děti, z některé rodiny jich bylo i pět.  Pan kardinál je pozval zpívat do Krakova. Nešlo mu při tom jen o zpěv. Bylo vidět, že je oslovený životem generace Jana Pavla, jak říkal nejen tehdejší mládeži nadšené papežem pro vysoký ideál krásného života s Bohem, ale i jejich dětem, které se mohly zrodit a vyrůst v krásných rodinách. Papežova teologie rodiny nezůstala teorií a stejně jako jeho snaha budovat civilizaci lásky a kulturu života nesou viditelné plody.

Program návštěv minulých dnů byl ale opravdu bohatý. Moje pozvání do České republiky přijal i arcibiskup Yohanna Petros Mouche z iráckého Mosulu, který kromě čtyř míst v arcidiecézi olomoucké navštívil i Prahu a televizi Noe v Ostravě. Svědectví člověka, který sám žije ve vyhnanství, bylo přesvědčivé a dobrým doplněním toho, co slyšíme ze sdělovacích prostředků.

Křesťané z Iráku – Mezopotámie, země Abrahámovy, z měst Ninive a Babylónu mluví dodnes aramejsky jako kdysi Pán Ježíš. Byli tam dříve, než přišli Arabové, jsou starší než muslimové. Po staletí s nimi dovedli žít. Nyní museli pryč, pokud chtěli zůstat křesťany. Jinak: konverze k islámu, nebo placení tak zvané daně z hlavy pro nemuslimy – jinými slovy stát se otrokem a občanem druhé kategorie, být vydán na milost islámu. Jiná možnost – opustit dům i majetek a odejít, jinak hrozí trest smrti. Odešli jen s tím, co měli na sobě. Žijí v cizí zemi, kde je všechno předražené a žádná práce. Pomoc chybí, čas se vleče, naděje na návrat domů se ztrácí. Cítí se lidmi zrazeni. Jejich vláda se o ně nestará. Světová politika také ne. Oni přece nemají naftu. Přesto jsem slyšel: žijeme, proto jsme šťastní. Denně zakoušíme, jak nás má Bůh rád. Jejich pokoj byl nejen oslovující, ale taky provokoval k srovnávání. V jaké situaci jsme my, a jak často jsme nespokojení! U nás byli dojati přijetím, soucitem i obdarováním. Šlo o zkušenost církve, v níž máme všichni domov, která z nás dělá bratry.

Ti lidé mají svou zemi rádi a chtějí se do ní vrátit. Někteří však už neumějí čekat a rádi by přijali pomoc od nás, ale nechtějí se rozptýlit. Chtějí žít ve velkém společenství, aby měli svou farnost, aby nezanikl jejich obřad. Věrnost církvi je pro ně víc, než spokojené bydlení a mír. Nevím, jestli se nám podaří někde jim zajistit společný život pro 500 rodin. Určitě nás už obdarovali, dali nám silnou lekci. Kolik našich křesťanů je ochotno opustit domov a přestěhovat se tam, kde je živá farnost, aby mohli ve víře vychovat své děti?

Nepozoroval jsem ani náznak nenávisti k nepřátelům. Oni se modlí za jejich obrácení. Přesto vážně varují: nebuďte naivní. Muslimové neznají svobodu svědomí ani demokracii. Je mezi nimi mnoho dobrých lidí, ale násilí vůči těm, kteří nevěří jako oni, je součástí jejich víry.

Každá návštěva si vyžaduje naši pozornost. Ty z minulých dnů, či společná připomínka jubileí významných návštěv, byla pro mne mimořádným obdarováním, poučením i povzbuzením. Každodenní setkávání s lidmi nebývá mimořádné, ale pokud je dovedeme přijmout skutečně po křesťansku, tedy vidět a přijímat v nich samotného Krista, všechna se stanou mimořádně užitečnými a plodnými. A co, kdybychom ještě uměli každého obdarovat? Ne tím, co máme, ale tím, co jsme?

Zprávy pro lidi dobré vůle

v 11, 13, 15 a 20 hodin.
V sobotu v 11 a 15 hodin, od 18 Zrcadlo týdne.

Pozvánky ve všední den ve 14, v sobotu od 9 hodin.

Regiony

Regiony