Tři poznámky o radikálních prelátech, neúctě a špinění

Tři poznámky
24. března 2017 Náš názor Autor: Filip Breindl

Prý se máme připravit na to, že bude řev, oznamuje natěšeně titulek jednoho webu proslulého manipulativní žurnalistikou, který prezident ČR Miloš Zeman vedle jiných bulvárních a komerčních médií a twitteru mluvčího Ovčáčka používá ke komunikaci se svými příznivci. To, že "sdělil, co si doopravdy myslí o kardinálu Vlkovi", onen posmrtný plivanec o "pochybnosti o radikalismu jednoho církevního preláta" vyvolává nanejvýš útrpnost. A tyto tři poznámky:

První je jazyková - kdosi na sociálních sítích poukázal na slovní nadbytečnost výrazu "církevní prelát". Jak asi vypadá necírkevní prelát? Je zvláštní, že čím méně se tento termín v církevním prostředí používá, tím více se mu daří v té části debaty, jejímž cílem je církvi vsunout kousek negativního odéru. Bylo to vidět v době, kdy probíhala kampaň proti navracení církevního majetku - zatímco průměrný katolík aby málem hledal ve slovnících, co to slovo znamená, kdo chtěl po svém rozumět, měl o nenasytných prelátech jasno. Jen na okraj řečeno se ten pojem trochu míjí se skutečným zařazením kardinála Vlka, penzisty po celou dobu Zemanova prezidentství, ale je pravda, že formulace "radikální bývalý církevní prelát, církevní emeritní arcibiskup" by zněla trochu těžkopádně.

Za druhé: Proti církvi jako takové prý nic, jen ten radikál vadí. Podívejme se, kdo z Miloslava Vlka onoho preláta udělal - do biskupského i kardinálského sboru ho povolal Jan Pavel II., který ho v republice dvakrát navštívil, což jednou zopakoval i Benedikt XVI. Jak to, že takovému radikálovi svěřili významné úřady? Neselhali spolu s papežem Františkem, o němž také není známo, že by se vůči jakýmkoli radikálním myšlenkám a činům kardinála Vlka vymezil? Co biskupové z hnutí Fokoláre nebo členové Rady evropských biskupských konferencí, kteří si tehdejšího pražského arcibiskupa zvolili do svého čela? Zemanovi lze věřit, že to vůči kardinálovi Vlkovi má v osobní rovině, ale církev jako celek nemůže z logiky věci zůstat stranou, i když prezident zřejmě dobře odhaduje naladění veřejného mínění a neposuzuje radikalitu papeže Františka, díky němuž je Vatikán například mezi evropskými státy nejhlasitějším zastáncem soucitu s migranty. O posuzování radikalismu Ježíše Krista nemluvě.

Z toho závěrem vyplývá následující: Kardinál Vlk (spolu třeba s Tomášem Halíkem a dalšími osobami na hradních černých listinách) není žádnou negativní deviací uvnitř jinak vcelku přijatelné církve. Není církev Vlkova a není církev Dukova, je církev Kristova, která právě vyprovází na věčnost svou významnou osobnost. Prezident by od jejích současných představitelů měl slyšet, že posmrtné špinění kardinála Vlka nepovažují za nejlepší způsob, jak pěstovat vzájemné dobré vztahy.

Filip Breindl