Glosa arcibiskupa Graubnera - Učit se milovat

Třináctiletý student ve španělské Barceloně zastřelil učitelku kuší, slyším z televizních zpráv. Chlapec byl prý nadšený vojenstvím a doma měl sbírku ostrých zbraní.
Skvělá atmosféra vládla na prvním setkání kurzu sebeobrany pro seniory, čtu titulek článku na internetu.

A do třetice vzpomínám na zprávu Vatikánského rozhlasu před pár dny, kde citovali spisovatelku Susannu Tamaro, která se v novinách zamýšlí nad takzvanou didaktickou dílnou projektu, který toho času probíhá v mateřských školách severoitalského Terstu. Slušné vychování se vytrácí a tak nám zbývá jen sexuální výchova ordinovaná jako všelék na veškeré zlo. Jaké plody přineslo její zavedení do školních osnov?  Při pohledu kolem sebe nemůžeme nevidět, jak jsou zanedbané vztahové a citové potřeby dnešních mladých lidí, říká autorka.

Podobně jsem to před časem slyšel od jedné učitelky z velkého města u nás, která dostala devátou třídu, v níž se těžko učilo pro hroznou nekázeň. Obrázek dokreslí skutečnost, že už dvě žačky z této třídy měly za sebou potrat. I když učila jiný předmět, vkládala do výuky povídání o přátelství, o budování ušlechtilých vztahů, o kráse cesty k lásce. Získala si celou třídu. Všichni znali sex, ale nikdo neznal rozvíjení krásných citů a budování ctností, které činí krásnými.

Neumím pochopit, proč naše společnost nereaguje logičtěji. Když někdo vraždí ve školách, začneme školy zamykat a zavedeme čipy pro všechny děti. Kvůli častému násilí na seniorech zavedeme seniorské kurzy sebeobrany. Obojí může být krokem jakési první pomoci, ale proč neomezíme propagaci zla, ba veřejné návody k takovým činům? Bez negativních zpráv by prý sdělovací prostředky prodělávaly. Lidé se prý chtějí bát, proto hledají horory, prý chtějí vidět násilí a taky příklady špatného chování, protože pak mají dobrý pocit, že oni jsou přece jen o něco lepší a ani se nemusejí snažit. Jenže taková společnost ztrácí naději na budoucnost a tak utíká kamsi do neskutečného světa a ztrácí poslední zbytky rozumnosti.

Myslím, že by stálo za to nedělat jednou průzkum veřejného mínění, které je už stejně výsledkem mediální manipulace, ale vybrat si příklady kvalitních a ušlechtilých lidí a podívat, kdo a jak je na život připravoval, jak žili jejich předci a z čeho čerpali, když jejich životy nesly tak dobré plody? Většina nám ukáže na kvalitní výchovu. Ale nemyslím jen ta tu v dospívání, nýbrž od narození, či dokonce před ním, ba už v dětství jejich rodičů.

Po celé generace se šlechtívali kvalitní lidé i bez vědeckých metod. Rozhodující bylo milovat, tedy chtít dobro pro druhého, nejen pro sebe. I když nebyli všichni hrdiny lásky dávající za druhé život, učili se milovat druhé stejně jako sebe. To sice vyžadovalo nějaké sebeomezení, ale pomohlo to i druhým pochopit, že jejich svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhých. Obětovat se pro děti a kvůli nim se omezovat (tím nemyslím jen ty nejchudší, kteří si odříkali kus chleba, aby ho mohli dát dětem, ale myslím i na ty, kteří se omezovali například v řeči – neužívali hrubého slovníku, aby to neučili děti, hlídali své jednání, aby dávali dobrý příklad). Takové sebeomezení neprospívalo jen dětem, ale i těm, kteří na sobě takto z lásky pracovali, protože se zdokonalovali a zároveň se učili rozumět druhých, byli schopnější dobře poradit nejen na základě nějaké teorie, ale i z vlastní zkušenosti.

Takovou sebekontrolu z lásky by měly umět projevovat i sdělovací prostředky či zábavný průmysl. Nebyla by to ošklivá cenzura, ale sebevýchova vedoucí ke kvalitě zábavy či umění a současně i formace vlastních srdcí do šířky i do krásy.

Psychologové by nemuseli mít tolik práce a nedostatek dětských psychiatrů by nebyl tak křiklavý, kdyby rodiče měli čas na děti. Kdyby byly už počaté v harmonickém vztahu rodiny, vytoužené, přijaté, očekávané. Kdyby máma nežila ve stresu či hádkách, pod vlivem alkoholu či drog, ale v pohodě s dítětem mluvila a zpívala mu, kdyby táta ukazoval své mužství zajištěním pokoje a bezpečí. Kdyby navíc oba rodiče usilovali o čistotu srdce a hluboce prožívané společné přátelství s Bohem. To by bylo teprve skutečně ekologické prostředí pro ideální rozvoj nového člověka. A kdybychom pravdivě hleděli na lidská práva, nejen na práva dospělých, ale i dětí, zvláště těch bezbranných, to by se teprve naše společnost zvedala k správné úrovni.

Nemá smyslu si stýskat, že nám taky nebylo to či ono dopřáno. Chceme-li se jednou dívat na další generaci s uspokojením a snad i s nadějí, že ti, které jsme naučili milovat, nám budou také schopni v naší bezmoci kousek lásky vrátit, stojí za to se namáhat a investovat v tomto směru. Jedna stará hádanka se ptala, co je to domov důchodců? Prý pomsta za jesle. Platí to však i pozitivně: kdo ukáže dětem dost lásky, ten ji může jednou od nich taky očekávat.

arcibiskup Jan Graubner pro Radio Proglas

duben 2015