Pojďme volit! Bez emocí i nepřiměřených očekávání

"Emoce ke sportu prostě patří," vypustí občas komentátor sportovního přenosu klišé, jehož platnost je při pohledu na hokejisty přetahující si dresy přes brunátné obličeje poněkud problematická. Kam by emoce příliš patřit neměly, jsou volby na jakémkoli stupni - ačkoli jistou roli "hlasování srdcem" nelze zpochybnit, výběr kandidátů by měl být především záležitostí rozumovou. Jako když si kupujeme pračku, počítač či automobil - v konečném rozhodování se může projevit zcela iracionální a nezdůvodnitelná preference barvy či značky, předchází tomu však zkoumání trhu, porovnávání výrobků, zjišťování zkušeností ostatních s dotyčným produktem a podobně. Není vůbec žádný důvod nepřistupovat stejně k volbám - i po svém hejtmanovi a senátorovi chceme, aby fungoval několik let a sloužil kvalitě našeho života. Chybné rozhodnutí v případě pračky znamená zdlouhavé reklamační řízení či soužení s krámem, který pochoduje bytem a příliš čistého prádla neprodukuje. V případě hejtmana či senátora může vést k zastavenému rozvoji regionu, prošustrování veřejných peněz včetně těch evropských, stagnujícímu zdravotnictví, školství a sociálních služeb, chátrající veřejné dopravě nebo také (v případě senátora) k zelené pro špatné zákony a brzdě norem potřebných a užitečných.

Nadcházející hlasování bohužel plné emocí je. Postaral se o ně částečně způsob vedení kampaně, která příliš nenabízí výše popsaná ryze regionální témata v případě krajských voleb, nelze ani přehlédnout značnou nedůvěru veřejnosti v celý politický systém, na jehož exponenty se vyplavuje množství špíny. Emoce, s nimiž například lidé v internetových diskusích pod články o nové či staronové aféře volají "to snad není pravda, jdu volit komunisty", jsou však pro tento neblahý proces stejnou hybnou silou jako vítr pro lesní požár. Kdo si nechá vnutit rétoriku předvolební kampaně některých stran, že je třeba trestat vládu za to, co dělá, bude dlouhodobě poražen, ačkoli třeba zdánlivě dosáhne svého. Potrestá ovšem jen sám sebe, pokud do čela kraje posadí někoho, kdo už během kampaně dává najevo, že ho vlastní regionální agenda až tak nezajímá a míří kamsi do celostátní politiky.

"Já si tam fakt nevyberu," zní časté vysvětlení nevoličů. Jde o nebezpečný alibismus, jehož důsledkem je skutečnost, že politici se často zachovají v duchu jejich vzkazu - je nám to jedno, dělejte si, co chcete. David Rath, u něhož tyto tendence před zatčením byly zřetelně patrné, se například mohl opřít o skutečnost, že ve Středočeském kraji tvořili nevoliči vcelku výraznou většinu necelých 58 procent. Nalezení politického subjektu s realistickým programem a lidmi, u nichž lze předpokládat realizaci zmíněných vizí bez vedlejších úmyslů, jistě není jednoduché, protože nabídka neskýtá takovou kvalitu jako elektronika, ovšem není to ani nemožné, zvláště když poslední sněmovní volby ukázaly, jakou silou voliči disponují díky preferenčním hlasům. Slovy Milana Uhdeho, která pronesl v rozhovoru pro naše rádio: "Je třeba si vybírat z toho, co jest. Nevolím si kamaráda ani celoživotní družku, já volím z těch politických stran tu, která mi řekněme nejmíň vadí, a tu svou vždy najdu."

Nehledejme tedy mýtické postavy schopné čištění Augiášova chléva, hledejme slušné lidi přiměřených schopností, s nimiž mohou zajistit kvalitní fungování daného regionu, případně proces přijímání potřebných a dobře připravených zákonů. Nenechme se smýkat emocemi ani se nenechme odradit od využití jedinečného práva demokratického systému. Nepřejměme do svého uvažování styl předvolební kampaně, leda snad jako křesťanští voliči oceňme, že některé politické strany v ní jednoznačně vyjádřily protikřesťanský charakter svého programu - i s touto nápovědou pojďme rozhodnout o našich regionálních zastupitelích!

Filip Breindl