Komentář týdne: Justice by měla být přítelem dětí

V nedávno vydaném románu Martina Rainera Básník o životních osudech Ivana Blatného kapitolu o básníkově dětství uvozuje tento citát z Blatného básně:

"Dospělých lidí krutou pýchu

a strašný pocit malosti,

ó dětství, to je tvoje příchuť,

to malé já, z nějž nelze ven,

to malé já malinkých hříchů, z kterých jsi býval poděšen … "

Velmi mi to připomnělo koncept justice vstřícné k dětem, založený na tom, že dítě nemá být právem a justicí vnímáno jako pouhý objekt ochrany, ale jako plnoprávný subjekt, který má právo účastnit se rozhodování, jež se jej týká.

Dříve jsme dítě před soudy jako nepřátelským prostředím chránili, teď nám však už došlo, že je třeba nikoli dítě ze soudního řízení vyloučit, ale soudní jednání upravit tak, aby se při něm dítě cítilo dobře a mohlo na ho podle svých schopností účastnit. Nechceme ale touto účastí dítě ani zbytečně zatížit – „hodit“ na něj zodpovědnost za soudní rozhodnutí. Jak pěkně vyjadřuje zmíněná strategie justice vstřícné k dětem v určitém podobenství:  Justice by měla být přítelem dětí, neměla by jít před nimi, protože ji možná nebudou následovat. Neměla by jít za nimi, protože děti by neměly být zatěžovány odpovědností vést. Měla by jednoduše jít vedle nich a být jejich přítelem.
Děti se se soudy setkávají typicky v souvislosti s rozvodem rodičů nebo svým osvojením, tedy když je rozhodováno o péči o ně, ale i v souvislosti s případy násilí (ať už jsou jeho oběťmi, či původci) nebo třeba svými neuhrazenými pokutami za jízdu na černo v hromadné dopravě či v azylových řízeních. Ať už se však jedná o jakýkoli typ soudního řízení, které se dítěte dotýká, vždy by soudní orgány měly být k dětem vstřícné – justice by neměla být přehnaně starostlivá, ale ani nechápavá. Justice vstřícná k dětem zkrátka „jde“ vedle dětí, je na jejich úrovni a nabízí jim pomoc poskytovanou kompetentními odborníky. Takový přístup dětem zajišťuje tu ochranu, jakou si zaslouží. Právo dítěte účastnit se každého soudního a úředního řízení, které se jej týká, vychází již z 25 let staré Úmluvy OSN o právech dítěte. Účast na řízení je jeho možnost či právo, nikoli povinnost.
Klíčem k novém přístupu je chápání dětí jako nositelů práv, nikoliv jenom předmětu ochrany. Zohlednění nejlepšího zájmu dítěte musí být předním hlediskem každého rozhodování, které se dítěte týká. A dítě má právo být slyšeno při jakémkoli rozhodování o sobě samém.  
Nejdůležitější je si uvědomit a procítit, že děti mají práva ne proto, že jsou děti, ale proto, že jsou lidské bytosti. Od ostatních nositelů práv se liší tím, že jejich práva nezávisí jen na nich, ale také na dospělých – ti jsou pro děti jakýmisi strážci brány ke spravedlnosti. Na jednu stranu tak je rozvoj dětí nejlépe zaručen v milujícím a bezpečném rodinném prostředí, na druhou stranu však práva rodiny nemohou zcela ignorovat, omezovat či „přebíjet“ potřeby dětí.
Výbor OSN pro práva dětí ve svých Závěrečných doporučeních pro naši republiku upozornil, že je u nás tradiční vnímání dítěte jako objektu spíše než subjektu práv stále rozšířené. Ne ve všech správních či soudních řízeních má dítě samo, nezávisle na svém právním zástupci či opatrovníkovi, možnost vyjádřit svůj názor a stanovisko; v některých věcech, a to i rodinných, pak jeho názoru, i když jej vyjádří, není věnována patřičná pozornost. Je také špatné, že začasté nikdo dítěti srozumitelně a jasně nevysvětlí, jak a proč celá věc u soudu dopadla a jak bylo jeho přání zhodnoceno.
Český Ústavní soud v té souvislosti zdůrazňuje, že „za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za důležité vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu,“ byť zároveň upozornil, že obecné soudy nemohou „postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzít a své rozhodnutí založit toliko na jeho přání, a nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů“.
Při zjišťování přání dítěte je třeba měnit způsob komunikace soudu podle konkrétního dítěte a jeho vývojové fáze, je nutné se vyvarovat nevhodných otázek (jako „U koho bys chtěl bydlet?“ nebo dokonce „Koho z rodičů máš raději?“).  Naopak přání dítěte je třeba zjišťovat komplexně, zejména prostřednictvím nepřímých otázek a nejlépe v neformálním pro dítě příjemném prostředí. Soudci a soudkyně, kteří o dětech rozhodují, by měli vzdělávat v oblasti komunikace s dětmi a dětské psychologii.
Nejlepší by samozřejmě bylo, aby se dětí žádné soudní spory netýkaly, ale pokud už k tomu dojde, je pro ně prostě lepší, aby aspoň měly možnost být toho součástí, ne jen trpným objektem.

Kateřina Šimáčková pro Radio Proglas, září 2016