Komentář Pavla Jajtnera: Naděje jako stav duše

Komentář Pavla Jajtnera: Naděje jako stav duše
30. ledna 2015 Komentář týdne, Události Autor: Filip Breindl

I v roce 2015 pokračujeme ve spolupráci s bývalým českým velvyslancem u Svatého stolce Pavlem Jajtnerem, byť kvůli zařazování glos kardinála Dominika Duky nezaznívají jeho komentáře tak často. Aktuální úvahu přinášíme v sobotu 31. ledna 2015 v 7.30 a 18.20, opakujeme v neděli v 1.45 a v pondělí v 10 hodin.

Naděje jako stav duše.
Komentář týdne (61), pro leden 2015

Stav světa kolem nás, od tělesné i duševní odolnosti nás samých,  přes kříže a trápení našich nejbližších až po ohroženou planetu Zemi je spíše neutěšený. Pro důkazy není třeba chodit daleko. Hledat naději ve stavu světa a lepších zítřcích lze tedy sotva.


Přesto nemáme nouzi o příklady velkých žen a mužů, kteří dokázali mít naději i v nejtěžších životních situacích. Naději musel nepochybně mít k smrti ubíjený Josef Toufar. Mně osobně dal silný, protože na osobním kontaktu založený  příklad nezdolné životní naděje jiný mučedník komunismu, Bohumil Vít Tajovský... Mohl bych ještě dlouho v tomto výčtu pokračovat... Jejich naděje, stejně jako naděje  bezpočtu jiných, o nichž věříme, že došli do svého prvního a skutečného domova, spočívala a spočívá v Kristově příkladu, který tváří v tvář mučednické smrti odpověděl Pilátovi  - a také i nám všem, kdo se Krista snažíme následovat: „Moje království není z tohoto světa“.


Pravdě se nejvíce podobá, že naděje jako stav duše není z tohoto světa a nemůže proto uhasnout a vyprchat se ztrátou zdraví, majetku, slávy či úspěchu.  Je-li takovéto přesvědčení a z něj plynoucí osobní životní postoj založen na hmatatelných důkazech životních postojů tak mnohých, je o co se opřít i přesto, že jsme lidé, tedy do značné míry hmotné bytosti a naši připoutanost k vlastnímu tělu a věcem tohoto světa nesnadno překonáváme.


Není vůbec jednoduché a samozřejmé pochopit a přijmout za své, že naše království není z tohoto světa. Přijmeme-li přesto toto zásadní pravidlo pro náš život, denně se budeme přesvědčovat, že „duch je připraven, ale tělo je slabé“. Není snadné neztrácet naději, když nám ubývá sil, když vidíme, jak se hroutí naše zdraví, jak všechno, z čeho jsme se mohli těšit a radovat,  pomíjí, jak znovu a znovu přicházejí falešní proroci s píšťalkami krysařů, aby vedli zástupy oklamaných do záhuby, jak naši nejbližší musí nést své životní kříže, snášet bolesti a nemoci, starat se o staré a nemocné rodiče, o postižené děti, denně se nasazovat a bít o svůj životní chléb. Je tak přirozené zoufat si a propadat beznaději: Vždyť naše možnosti pomoci sobě, jim a všem, kteří trpí, reálně, hmatatelně a s vyhlídkou na brzký dobrý výsledek jsou tak velice omezené.


Přesto jsme na tom lépe než většina těch, kteří nám dali příklad, jak naději neztrácet. Nikoho z nás nemučí, neubíjí k smrti, netrýzní ve vězení. Zdraví nám jakž takž slouží. I naše slabé síly něco zmohou. Účinky našich skromných darů můžeme dokonce vidět a pocítit. Účinky našich osobních obětí a snah být trpícím alespoň nablízku už zaznamenáváme méně. Účinky našich modliteb nevidíme. Alespoň ne hned. Ale známe povzbudivé účinky síly modlitby těch, které jsme osobně znali či o kterých se můžeme dočíst. Připomeňme si zde například příběh svatého Augustina, jehož obrácení doslova vymodlila jeho maminka, svatá Monika.


Naděje je schopnost a především ctnost, stav ducha. Právě proto ji lze získat, mít a žít z ní navzdory skepsi plynoucí z pouhého rozumového poznání a všem špatným zprávám. Sotva si ji však lze představit bez víry.  Apoštol Pavel nás ujišťuje: „Vím, komu jsem uvěřil a jsem si jist!“ Teprve tam, kde je víra, přesahující rozum,  je i naděje jako stav duše. Obě tyto ctnosti pak doplňuje láska, která – jak nám na jiném místě připomíná apoštol Pavel -  je nejvyšší a nejdokonalejší  z nich. Kde je víra, je i naděje. A kde jsou tyto dvě ctnosti, přebývá i jejich nejvznešenější sestra, láska.


Dobře žít dokážeme, budeme-li schopni se stále učit a růst ke třem nejvyšším křesťanským ctnostem: víře, naději a lásce. Najdeme-li sílu začínat po každé ztrátě, kterých je v životě tolik, vždy znovu. Dosáhneme-li takového stavu duše, pak ani v největších těžkostech a trápeních neztratíme naději.
 
D.G. Pavel Jajtner, leden 2015

Darujte Proglas!

 

Regiony

Regiony