Glosa kardinála Duky: Zamyšlení na začátku školního roku

Milí posluchači Radia Proglas,
 
po prázdninové přestávce se opět ozývám, a jak jinak, než s tématem začátku školy. Dva měsíce prázdnin uplynuly jako voda, alespoň nám, dětem, to tak vždycky připadalo. Ať už v létě více pršelo, nebo svítilo sluníčko, byly to především prázdniny, dny prázdna od školy, dny volnosti. Ty dny nebyly ale prázdné. Naopak byly naplněné činností: chodili jsme na houby, na maliny, koupat se s kamarády, část prázdnin jsme prožívali u prarodičů ve zcela jiném prostředí, než na jaké jsme z města byli zvyklí.

Jistě také znáte onen pocit oddalovaných předsevzetí, kdy jsem byli napomínáni rodiči, že škola už se blíží a měli bychom se podívat na nějakou učebnici. Často jsme měli i dobrou vůli, ale nakonec jsme kráčeli do školy s smíšenými pocity: těšili jsme se na setkání se spolužáky, na vyprávění, co jsme prožili a už méně jsme se radovali z budoucího zkoušení u tabule.

Letos škola začíná docela zvláštní zprávou, na první pohled povzbudivou: děti a mládež téměř přestali krást! Tak alespoň mluví statistika odhalených a potrestaných krádeží dětí a mladistvých. Bylo by krásné si přisvojit něco tak pěkného a začít říkat, že mládež tedy asi opravdu není horší, než jsme bývali my, že ji rodiče a škola vychovávají dobře a vůbec že vlastně můžeme být spokojeni. Ale ouha – žádný odborník, žádná instituce nedovede tenhle nový prokazatelný trend vysvětlit. Jaksi bez zjevné zásluhy vzdělávacího systému i rodiny se prostě mládež mění. V téhle záležitosti naštěstí k dobrému.

Vždycky jsme rozlišovali výchovu a vzdělání. Škola měla poskytovat především vzdělání a výchova s tím samozřejmě souvisela. Ale pravou a hlubokou výchovu dítě má dostávat v rodině. Tam jsou příklady, které táhnou, tam se pod kůži dostávají zásady, aniž by se je dítě muselo učit. Začátek školy je i příležitostí přihlásit děti do výuky náboženství. Ta má úroveň různou, Jan Werich by zažertoval že někdy i hrůznou. Máme spoustu obětavých katechetů, ale nemáme ve skutečnosti ucelený systém a učebnice, které by jasně řekly, co má v té které třídě dítě z náboženství znát. Je to ale jen odraz bezradnosti celkové. Ani škola, se svým přidáváním tu deváté třídy, tu předškolního roku nikde jasně neříká, co patnáctiletý školák má znát a vědět. Podle výzkumů se při natažení povinné školní docházky jen vynakládaly větší prostředky na učitele, školy apod., ale děti v deváté třídě v podstatě znaly to, co dříve jejich předchůdci ve třídě osmé.

Kdybych citoval popaměti Karla Michala, musel bych napsat, že neustálé změny ve školství v posledních padesáti letech vytvořily dvě kategorie učitelů: jednu z těch, kteří už nevěří ničemu a druhou tvoří ti, kteří věří všemu. Naším úkolem je mít ve školách učitele a učitelky, kteří jsou osobnostmi. Jsou důvěryhodní, nejen svými znalostmi, ale životními postoji. Pedagogiku by tak měli studovat lidé s vysokými nároky na sebe i na druhé. A podle toho by také měli být odměňováni. Bez dobrých učitelů, bojím se, sebelepší elektronické pomůcky nepomohou z dětí udělat myslící bytosti, odpovědné a dobré. Vždycky mne zahřeje u srdce soutěž o Zlatého Ámose.
 
Člověk vidí, s jakým nadšením děti fandí svému učiteli či učitelce, je radost pozorovat učitele, který miluje své povolání a dělá ho dobře. Jako ostatně i v jiných oborech. Přál bych tedy nám všem do začátku školního roku, aby se vaše děti či vnoučata setkaly ve škole právě s takovým učitelem, na jakého vzpomínáte po desítkách let na třídních srazech. Kéž Pán posílí vychovatele, učitele, rodiče i děti k tomu, aby společně rostli v hledání správného životního směru.
 
Pro Radio Proglas Dominik Duka.