Glosa kardinála Duky: Popeleční středa a postní doba

Vážení posluchači Radia Proglas, milí přátelé.
 
            Tak jsme opět uplynulou Popeleční středou vstoupili do období čtyřicetidenního půstu, do dnů, kdy se chceme více soustředit na duchovní věci a připravit se na Velikonoce. Ty jsou těmi největšími svátky církevního roku, protože přinášejí připomínku Kristovy oběti za každého z nás, ale také jeho slavného Vzkříšení, ve kterém zvítězil nad smrtí.
            Kdybychom měli vysvětlit svému okolí, proč právě 40 dní před Velikonocemi je doba postní, proč užíváme v liturgii fialovou barvu, proč půst  a odříkání je tou pravou přípravou na Velikonoce, jistě by nás napadla řada vysvětlení. Dovedli bychom připomenout, že se nejedná o samoúčelný půst od masa, nebo snad dokonce nějaké dietní opatření po zimním vykrmovacím období, ale že půstem vytváříme větší prostor ve svém srdci pro záležitosti duchovní. Není to tedy jen o absenci masa v jídelníčku, ale o odříkání si různých běžných potěšení, jako jsou zábavy, sledování televize a podobně, abychom mohli věnovat čas a myšlenky a mnohdy také ušetřené prostředky potřebným, svým bližním a Bohu. Určitě bychom dokázali připomenout i to, že Popeleční středě předchází masopust, tedy karneval, který v překladu znamená „dát vale masu“. Nejspíš bychom si vzpomenuli na Ježíšův čtyřicetidenní pobyt na poušti, při kterém odolal pokušením a ďábelským nabídkám. Kněží nám v kázáních na toto téma ukazují, že nás může svazovat nejen hmotný majetek, ale i touha po kariéře, uznání, naše ješitnost a pýcha. To všechno bychom tedy dovedli vysvětlit tomu, kdo stojí o zamyšlení  nad postní dobou.
            Kdyby se nás ale takový člověk zeptal, jak my sami tuto přípravnou dobu prožíváme, museli bychom často s hanbou pravdivě přiznat, že máme jako obvykle velká předsevzetí, ale na Velikonoce si řekneme, že jsme zase leccos zanedbali. Proč tedy naše dobré úmysly o tom, že nebudeme jíst sladké, kouřit, pít alkohol a dělat dobré skutky tak často selhávají?
            Myslím, že jsme trochu podlehli soudobé mentalitě výkonnosti. Pleteme si půst s dietou, domníváme se, že vlastním úsilím a cvičením dosáhneme i v duchovní oblasti nějakého pokroku. Jenže se nám to moc nedaří. Zapomínáme totiž většinou na jednu klíčovou otázku: v čím jménu se snažíme? Apoštol Pavel připomíná, že všechno dobré, pozoruhodné a chvályhodné dělá ne on, ale Ježíš v něm, jeho prostřednictvím. Čím více se dovedeme pokořit, zmenšit svoje ego, své sobectví, tím více v nás roste Bůh. Nejsme to my, komu se něco daří, ale je to Ježíš v nás, který nás pozval, abychom se snažili v jeho jméně, abychom s ním spolupracovali a byli jeho přáteli.
            Zkusme proto, namísto sebetrýznivého odříkání, po kterém s námi naši bližní nemohou vydržet, použít tuto druhou cestu. Nechme Ježíše, ať nás vede, ať v nás působí. Jen větší láska k Bohu, více místa pro něj v našem srdci dokáže na okraj z našeho života vytěsnit to špatné.
            Kéž tedy konáme skutky milosrdenství ne proto, že se to má, ne proto, abychom předvedli svou duchovní dokonalost, ale jako spolupracovníci a služebníci Toho, který nás zve na cestu spásy.
 
Pro Radio Proglas Dominik Duka.