Glosa kardinála Duky k svátku 28. října

        Dvacátý osmý říjen v nás každoročně vyvolává vědomí samostatnosti našeho státu, tolikrát přerušené lety, ba desetiletími nesvobody. Vzpomínáme-li na tento den, nelze zapomenout na Isidora Zahradníka, který býval premonstrátem, pak přestoupil k pravoslaví a nakonec pomáhal zakládat husitskou církev. Tento muž právě 28. října 1918 vystoupil z davu u sochy sv. Václava a spontánně pronesl slova o naší národní samostatnosti. Tento akt teprve hodinu po něm také u sochy svatého Václava zopakovali tzv. „muži 28. října“, tedy oficiální národní výbor.
            Vyhlášení státní svrchovanosti bylo ovšem již vyvrcholením dlouholetých snah a diskusí na toto téma, jak mezi vlastenci, politiky, tak mezi vládou monarchie. Sám císař Karel I. se do poslední chvíle snažil zachovat Rakousko-Uhersko a tak nabídl v rámci jakési federalizované monarchie autonomii Čechům, nikoli však Slovákům. T.G.Masaryk, Edvard Beneš a Milan Rastislav Štefánik, žijící v emigraci, podobně jako politici u nás, např. Karel Kramář nakonec před monarchií dali přednost změně státního zřízení na moderní demokratický stát – republiku. To vše se odehrávalo pod patronací amerického presidenta Wilsona a jeho doktríny o právu národů na sebeurčení. Události nakonec vykrystalizovaly v založení republiky a později ke státu Čechů a Slováků přistoupila i Podkarpatská Rus. Tak v našem státě žili Češi, Slováci, Rusíni, Němci, Maďaři, Poláci a pochopitelně i židovská menšina. Z hlediska většiny pak došlo k vytvoření pojmu československého národa. Lze říci, že v památné Pittsburské smlouvě najdeme faktické vlivy pojetí národa na způsob USA, v této smlouvě však byla touha Slováků po samostatnosti zakotvena ještě jako autonomie. Určení nových hranic státu se však nemohlo opírat jen o Wilsonovu doktrínu, jak ostatně zdůrazňoval Josef Pekař, který neustále připomínal východisko historického práva. V tomto případě jako základ posloužila státnost Velké Moravy, uznání zemí koruny české, opírající se nejen o cyrilometodějské kořeny křtu knížete Bořivoje a sv. Ludmily, ale i o další fakta. Tím byl např. státnost opírající se o svatováclavský kult. Přirozenou hranici Slovenska pak tvořila řeka Dunaj.
            Možná se ptáte, proč opakuji řadu známých skutečností, které jste slýchali v hodinách dějepisu. Chci totiž poukázat na kořeny vzniku určitých problémů. Vzepjatý šovinismus, který způsobil až nenávistné vztahy mezi Čechy a Němci, k tomu postoje vídeňské vlády na počátku 1. světové války, migrace ze Saska a Brandenburska do našeho severozápadního pohraničí v 19. století, jako i Bismarckova politika připojení k německé říši – to vše byly historicky zakořeněné problémy. Wilson na ně odpovídal doporučením, aby příslušníci německé, maďarské a polské menšiny řešili svou touhu po samotném státu migrací. Obávám se, že to mohl být jeden z důležitých faktorů při řešení národností situace po 2. světové válce.
            Po pádu Rakousko-Uherské monarchie se na mapě Evropy otevřel prostor pro nové totality – ruskou a německou. Československý stát se stal ostrůvkem demokracie a respektování národnostních specifik, což neplatí úplně o řešení slovenské otázky. Není možné si první republiku idealizovat, ale je třeba spravedlivě uznat její pozitiva. Ta se projevila jak vybudováním moderního československého státu, tak vytvořením zahraničního a domácího odboje v době nacismu, obnovením státnosti po druhé světové válce (do února 48) – což byla velká výjimka v Evropě v místech, kam vstoupila bota sovětského vojáka. Od nás odešla teprve před 25 lety.
            V tomto kontextu je dobré si uvědomit, že 17. listopad 1989 ještě nebyl návratem k plné suverenitě, protože v té době u nás byly stále ještě stále silné posádky sovětských vojsk. Když tedy leckdo dnes odsuzuje vývoj po listopadu 1989 a kritizuje nedostatečnou razanci různých rozhodnutí, měl by si uvědomit, že vše se odehrávalo stále ještě v ne zcela svobodné zemi.
            Podobně nelze nepřiznat Edvardu Benešovi zásluhu na obnovení Československa po druhé světové válce. Pokud se někdo domnívá, že se svými úvahami jsem si tak trochu spletl povolání a že nemluvím jako biskup, ale spíše jako politik, chci připomenout jedno: při všech zlomových momentech byla církev přítomna a sehrála pozitivní roli na straně národa a státu, jak připomněl 25. listopadu v katedrále svatého Víta v roce 1989 kardinál Tomášek. Totéž lze připomínat 28. září, na Den české státnosti o svatém Václavovi. To jsou naše dějiny, náš osud. Církev tak naplňuje záměr dokumentu 2: vatikánského koncilu Radost a naděje, když se snaží znovu a znovu vytvářet kooperační model vztahů církve a státu, model, který znamená vzájemnou podporu, přinášející užitek lidem v této zemi.
 
Pro Radio Proglas Dominik Duka.