Glosa: 12 let zametání před vlastním evropským prahem
Rozhodně se nedá říci, že by v současnosti bylo v kurzu projevovat příliš pozitivní stanoviska k Evropské unii, která se téměř na den přesně před dvanácti lety skokově rozrostla o středoevropské země, Pobaltí a ostrovní státy Středomoří. Ostatně aktuální smýšlení veřejnosti naznačují data shromážděná Centrem pro výzkum veřejného mínění. O čem vypovídají?
V prvé řadě o tom, že téma nějakého případného "Czexitu" zatím není ve hře, ačkoli na mnoha demonstracích z poslední doby se s ním docela konkrétně zahrává spolu s představou, že ve spojenectví s východními říšemi nám bude lépe. Dále je patrný jev, jehož blízká forma se zanedlouho projeví při mistrovství světa v hokeji - i když jde pořád o stejný český tým, perspektiva mluvčího se značně změní v případě vítězství ("vyhráli jsme!") a porážky ("oni to zase projeli"). Podobným způsobem jsme i někdy, jak říkají výsledky průzkumu, hrdí na své Evropanství vedle českého občanství (mimochodem častěji než bezprostředně po vstupu do unie). Někdy ho opravdu lze pocítit lehce, třeba po návratu z jiného kontinentu u přepážek s evropskými vlaječkami na velkých letištích, kde pasová kontrola rychle odsýpá.
Tento text ovšem nechce směřovat k silně zjednodušujícímu závěru, že s radostí bereme vymoženosti a neradi dáváme něco za ně, nebo že jsme zkrátka nevděční a neoceňujeme dobrodiní, které nám vcelku pohodlné členství v EU přináší. Spíše naznačuje, že ta unie je tak trochu jako ti nešťastní hokejisté, kteří zrovna prohráli - v takovou chvíli se k nim příliš nehlásíme, ale i tak hrají v našem dresu. V případě unie pak dokonce máme mnohem více možností ovlivnit přímo samotnou hru než u hokejového národního mužstva. Naposledy, při volbách do Evropského parlamentu v roce 2014, se této možnosti vzdalo přes 81 procent tuzemského voličstva ...
Evropská unie není dokonalá a z principu nikdy nebude, tak jako dokonalý nebude žádný členský stát. Stojí před ní mnohé výzvy s řadou východisek jdoucích proti sobě (je to vidět například na debatě o migraci, kde se často v jedné větě objeví souběžný požadavek, aby se do toho EU nepletla, aby jednala, případně aby přestala existovat), příliš se neřeší, jakým směrem se jako společenství vydá a že čas od času z Bruselu či Štrasburku vzejde nějaký nesmysl, není nutné popírat. V tom si ovšem musíme pořádek udělat sami - k povinnosti zametat také před unijním prahem jsme se v referendu z roku 2003 sami přihlásili a buďme spravedliví, nepotkalo nás od té doby ani zdaleka tolik příkoří, jak máme někdy tendenci domnívat se.
Filip Breindl
