Církevní majetek není koulí na noze ani vstupenkou k bohatství

9. listopadu 2012 Události Autor: Filip Breindl

Několik poznámek ke schválení zákona o majetkovém vypořádání státu s církvemi a náboženskými společnostmi.

Tento týden jistě patřil v poslanecké sněmovně k těm z bouřlivějších i v trvale neklidném kontextu dolní parlamentní komory. Kdo sledoval rozhodující půtku o vládní daňový balíček, která v důsledku předeslala výsledek všeho ostatního, a očekával, kdy opoziční šiky sáhnou po církevní kartě, dočkal se brzy, jakkoli obě problematiky spolu souvisejí jen nitkami v síti naší politické scény, nikoli věcně. Velmi záhy však z lavic ČSSD a KSČM zaznělo - kromě jiného - že tento den, ožebračující podle nich obyvatelstvo, je příležitostí k oslavám mezi členy církevní hierarchie.

Jistě mohl v jejich řadách pád posledních vnitrokoaličních překážek vzbudit jisté naděje, po dvou desítkách let téměř odumřelé, k otevírání láhví se šampaňským však evidentně není důvod, jak si jistě uvědomuje většina zástupců náboženských společností zapojených do vyjednávání. Odluka ze státu je prostě nutnost, ukončení lehce abnormálního stavu - v důsledku znamená opuštění určitých jistot, ale zároveň také absolutní závislosti na státu a značné zvýšení odpovědnosti za vlastní fungování, což samo o sobě jsou jevy, ve kterých by v dobrém slova smyslu konzervativní instituce měla jít příkladem. (Poněkud ironicky působí, když takový rozchod se státem kritizuje největší opoziční strana, jejíž vůdce je od počátku svého produktivního věku placen jen a jen státním rozpočtem). Nemluvě o tom, že současný stav s chybějící právní jistotou, množstvím zablokovaného obecního a jiného veřejného majetku a začínajících parciálních soudních sporů není udržitelný, jak konstatoval i Ústavní soud.

Namísto jásotu a šampaňského tak v reakcích církevních představitelů zaznívá úleva s nadějí (přece jen jsou předvídatelnější politici než Václav Klaus na sklonku svého prezidentského mandátu). V reakcích některých věřících se ale objevují také obavy a zaznívají otázky jako Stálo nám to za to? Zvládneme to? a podobně. Čas samozřejmě ukáže, jak dokáží církve svůj majetek spravovat a ubránit před různými spekulanty a šíbry. Nelze vyloučit, že je čas od času někdo napálí, ale dosavadní hospodaření církevních institucí nenaznačuje, že by dávaly prostor různým penězovodům, jak se zhusta děje ve veřejných rozpočtech. A zda to za to stálo? Doba, v níž se vyrovnání schvaluje, je kvůli objektivním ekonomickým příčinám i náladě ve společnosti snad nejméně vhodná, ale církve si ji nevybraly. Teď je na nich, aby alespoň naslouchající části veřejnosti předvedly (a tedy věřící oněch církví předvedli), že se o svůj majetek umějí postarat tak, aby přinášel obecný prospěch a rozšiřoval pole působnosti náboženských společností ve veřejném životě - i s rizikem, že se stále najde dost oponentů an sich, kteří neopustí marxistickou interpretaci teze o chudé církvi. Koneckonců obecná popularita zřejmě nikdy nebude charakteristickým znakem křesťanství, jak upozornil i samotný Ježíš.

Co ještě celý - stále nekončící - proces ukazuje? Především zvláštní sondu do vnitřní pevnosti vlády, tohoto rozkymáceného a z mnoha důvodů kritizovatelného nepevného celku. Tuto záležitost však do konce dovedla, jakkoli musela být pro takovou Karolínu Peake nesmírně lákavá představa předstoupit před národ a s vážnou tváří oznámit, jak si všichni ministři církevní restituce přejí, ale jak hospodářská situace k její velké lítosti je neumožňuje realizovat. Zajímavý je také příběh Věcí veřejných podobný velmi kvalitnímu cvičení na hrazdě - nejprve zvolení do sněmovny s programem, který s vypořádáním církevního majetku počítá, pak opatrné přibržďování a zatahování věci do jiných kšeftů (například výstavby dálnic), dále - po dechberoucím veletoči - rozštěp s tím, že část pokračuje v házení písku do vládního soukolí, zatímco druhá skupina, která by to jako opozice měla dělat, lavíruje a nakonec se zčásti vrací k původnímu programu - to vše za tichého přiblížení voličů, jimž bylo slíbeno skoncování s politickými kmotry i to, že budou na internetu rozhodovat pomalu i o barvě ponožek Radka Johna - vzpomínáte ještě? Také téměř pět tisíc voličů, kteří v roce 2010 svěřili preferenční hlas Radimu Fialovi na kandidátce ODS, se příliš hlasitě neptá, jak se stalo, že v této záležitosti se obrátil proti programu, za který byl zvolen. Perličkou v této souvislosti je skutečnost, že předkladatel zákona Marek Benda získal svůj poslanecký mandát rovněž na základě preferenčních hlasů, které ho zdvihly ze 17. místa pražské kandidátky do sněmovny.

Ano, i to je poselství celé záležitosti kolem církevního majetku - budeme-li jako členové církví přistupovat ke správě majetku tak ledabyle, jak plníme občanskou povinnost spravovat zemi prostřednictvím volených zástupců, může být zle. A naopak.

Filip Breindl   

Darujte Proglas!

 

Regiony

Regiony