21. srpna vzpomeňme i na rok 1969, kdy Čechy masakrovali Češi
Před 46 lety naši zemi protiprávně přepadla vojska sloužící imperiálním zájmům Sovětského svazu. Hodnocení srpna 1968 není komplikované, agresor i napadený jsou snadno identifikovatelní. Co se ale stalo o rok později, kdy se národ naposledy na dlouhou dobu hromadně vzepjal k protestu proti okupaci?
Proti lidem shromážděným v ulicích tentokrát většinou nestály sovětské tanky, nýbrž šiky domácích policistů, vojáků a příslušníků paravojenských Lidových milic. Ozbrojené síly se v centru Prahy či Brna ke svému úkolu - ať už byl jakýkoli - rozhodně nepostavily formálně a svým zákrokem předznamenaly to, čím své působení na konci 80. let zakončily: bitím, zatýkáním a následným mlácením a v případě roku 1969 také střelbou, která si vyžádala několik obětí, také náctiletých.
Nic nemohlo tak dobře charakterizovat suterén, do něhož společnost od atmosféry "jsme s vám, buďte s námi" po příjezdu zahraničních tanků nezadržitelně sestupovala. Okupant v podstatě nemusel hnout prstem, černou práci za něj vykonali ti, kteří si svými obušky snažili vysloužit přívětivý pohled těch, kteří se právě vydrápali k moci. Totéž probíhalo v prověrkových komisích, školách a na pracovištích; cesta vzhůru vedla k zapření charakteru a potlačení pravdy a vše probíhalo bez zásadního přispění mohutného sovětského kontingentu "dočasně" rozmístěného v naší zemi. Totalitní režim se po jistém přibrždění znovu vrátil k vedení války proti vlastním lidem, která jen zdánlivě ztratila na síle - i když už tolik nestála na hrdelních procesech a koncentračních táborech; opřena o bázlivost, kariérismus či obyčejnou hloupost však se značnou zavilostí usilovala o zadupání pravdy do země. Třeba tak, že v březnu 1988 úřady uplatily novými montérkami a nevelkou finanční částkou řidiče kropících vozů, aby v Bratislavě pomohli rozehnat shromáždění věřících v ulicích po velkopátečních obřadech.
Jestliže si srpen 1968 zaslouží vzpomínku už jen kvůli desítkám lidí, kteří vpád cizích vojsk zaplatili životem, pak srpen 1969 se záběry milicionářských mlátiček zdvihá varovný prst před vlastní slabostí, která pohřbila iluze o svobodnějším životě daleko důsledněji, aniž k tomu potřebovala cizí útlak. I po 45 letech je třeba tento varovný prst nepřehlížet i proto, že stále v našem veřejném životě zaujímají významné pozice lidé formovaní normalizačním étosem.
Filip Breindl
